|
|
| na cestování příjemných 18 - 19° C a polojasno.
Jen ale byly Tatry na dohled, chytli jsme pěknou přeháňku.
|
|
Praha - Pardubice - Olomouc - Makov - Poprad -
Podlesok
|
- 8:00 - startovní koláč a káva,
- návrat pro pyžamo - jo, někdy
se startovní káva vyplatí
 ,
- 10:30 - přeskupení v Pardubicích,
- 11:00 - odjezd z Pardubic,
- 14:45 - hranice ČR/Slovensko,
- 18:15 - Podlesok.
|
| z Prahy necelých 600 km.
|
|
|
Nejznámější a nejnavštěvovanější úžina
ve Slovenském ráji.
Roklina se nachází v severní části Slovenského
ráje v blízkosti turistického centra Podlesok. Celou roklí protéká
stejnojmenný potok, který pramení na vrcholu a vlévá se do Velkej
Bielej vody, která je přítokem Hornádu. Rokle dlouhá přibližně 4 kilometry
a je orientována severním směrem. Nejznámější vodopády jsou Okienkový
vodopád a Korytový vodopád, které se nacházejí ve střední části úžiny.
Suchá Belá je nejnavštěvovanější úžina v této oblasti, jak pro
svou přístupnost, tak i pro vysokou koncentraci vodopádů a
exponovaných míst na krátkém úseku. Pro její oblíbenost se
při průchodu tvoří před žebříky a jinými pomůckami fronty. Před
vlastním průchodem kolem vodopádů vede trasa mokrým korytem řeky.
Průchod úžinou je povolen pouze proti toku potoka směrem vzhůru
po zelené turistické trase.
|
| podle rosniček měly být přeháňky, ale deštík
nás zastihl až kolem páté odpoledne. Jinak bylo polojasno
a teploty se šplhaly ke 20° C.
|
| Slovenský ráj
- Suchá Belá
(pěšky)
|
- pěší túry se neúčastnil Burísek, který dnes dělal chůvu Kubísovi.
- podle mapy měl průchod trvat 2:00, nám trval 2,5 hodiny (11:00 - 13:30).
Zkrátka jsme se trošku víc kochali a také jsme si dali svačinkovou
pauzičku, abychom měli dost sil na zdolávání vodopádů po žebříkách
.
- nejexponovanějším místem byly, samozřejmě, vodopády, ale jak
moje, tak i Burajdiny závratě je zvládly na jedničku
.
- trošku podpásovka od všech tištěných i virtuálních informačních
zdrojů bylo, že první vodopády nejsou absolutně nikde uvedeny.
Všude se mluví jen o Okienkovém a Korytovém vodopádě a pak o Bočném
vodopádě, který je ale opravdu „bočný“, takže se kolem něj pouze prochází…
- na vršku jsme si asi 30 min odpočinuli – je tedy fakt, že naše nohy byly trošku uťapané
.
- sestup po žluté a červené
(Glacká cesta) nám trval 1,5 hodiny
a bylo móooc příjemné, že jsme vyšli rovnou u hospody, kde
jsme se mohli občerstvit
.
- a co s načatým večerem?!? No co asi... Zajeli jsme si trošku
šopnout do Spišské Nové Vsi – bylo nutno načerpat trošku místních zásob
.
|
|
Spišská Nová ves, Sans-souci Iliašovce a romská osada (cyklo)
|
|
jasno a teploty přes 20° C km, zkrátka paráááááda
.
|
|
|
- dneska dělala Kubísovi chůvu Burajda, nám ostatním se podařilo
vyjet krátce po půl desáté.
- v Hrabušicích nás, resp. Mě, zaujal, resp. dění kolem něj
– místní „italské“ obyvatelstvo uklízelo, až se z něj kouřilo.
Resp. uklízely ženy, muži dohlíželi
.
Chtěla jsem si to vyfotit, ale ostatní účastníci výpravy pojali
obavu o svůj život, takže mi bylo focení STRIKTNĚ zakázáno. Ach jo,
to je pak dokumentace na prd...
- cyklotrasa do Spišských Tomášovců byla polní cesta, která nesla
vysoké známky nedávných dešťů. Nemůžu říct, že by mě za tuhle
cestu všichni pochválili, ale pořád si myslím, že bylo lepší to
bahno a občasná louže než úzká frekventovaná silnice. Satisfakcí
budiž skutečnost, že jsem dnes oblékla sněhobílé sportovní
šatičky, na kterých se cákance bahna móooc dobře vyjímaly
.
- ve Smižanech jsme dali zmrzlinu – pravou italskou. A musím říct,
že byl nejen velký výběr, ale byla i výborná.
- ještě jsme zajeli na náměstí údajně atypického tvaru, jak slibovaly
infoservery. No, co k tomu říct... Bylo to zkrátka náměstí
– pravda trochu nepravidelného tvaru, ale že by to bylo
něco jó zvláštního, to říct nemůžu. Ale byla tu aspoň lékárna,
kterou hledali pébéčka, takže zajížďka nakonec nebyla až tak úplně marná.
- Spišská Nová Ves
– zatím jsme jen projeli náměstí, vyhlédli
jsme si, kde se později naobědváme, našli jsme ČTZ
a vydali jsme se k dalšímu cíli dnešního dne – Sans-souci Iliašovce.
- z náměstí jsme vyjeli podloubím, ale pro nás to bylo jak kdybychom
překročili bludný kořen. Zakufrovali jsme hned na další křižovatce,
ale nezajeli jsme si moc...
- hned u další křižovatky se nás pokusili zabloudit pébéčko s Láďou
– neodolali prudkému sjezdíku podél schodů… Blbý akorát bylo,
že pb táhnul vozík s Vojtou, takže vysápnout se zpátky dalo trošku práci
.
- pak nás čekal pořádný výšlap. Stoupání sice nebylo dlouhé, za
to bylo napříč přes vrstevnice a k tomu se ještě cesta neustále
zužovala, takže během chvíle byl z panelky jen průlez křovím.
No a za ním jsme měli možnost zjistit, že cyklo nevede po té
červené, po které jsme to rvali my,
ale po cestě, která se poněkud méně dramatičtěji vinula po úbočí...
No, radši jsem se pébéčkovi klidila z cesty
.
- a jen jsme se našli, hned jsme zase zabloudili... Do třetice a naposled
.
Zkrátka jsme si ten vrchol pěkně celý objeli, ale na druhou stranu jsme zase měli víc panoramat
.
- pak už jsme přestali blbnout a drželi jsme se způsobně cesty až
k Sans-Souci, kde sice nebylo nic, resp. byl tu zárodek opravovaného
tisícročného altánku, ale bylo to místo, které působilo velmi
uklidňujícím a příjemným dojmem. V minulosti to tady ale
údajně žilo víc než bychom si dovedli představit, protože to
bylo místo odpočinku honorace z blízkého i vzdáleného okolí.
Ještě že stromy neumějí vyprávět
.
- sjezd do Iliašovců – sice polní cestou, ale byl to rychlý a pohodový sjezdík.
- pak zase kousek nahoru po silnici a šup dolů do Smižan a do Spišské Nové Vsi
a hurá do hospody na obídek. Teď jsme si ho všichni vysloveně zasloužili
.
- cestou ze
Spišské Nové Vsi
jsme si pro velký úspěch ještě
jednou bloudli – ale zase jenom kousíček na kopeček. Pak už
jsme se drželi žluté a dále cyklo až do Maši.
- tady jsme se rozdělili – pébéčka už jeli s Vojtou nejkratší
cestou zpět na Ranč a náš zbytek nejprve musel počkat, až
opravím píchlé kolo. Oprava ale byla rychlá – foukla jsem do
duše pěnu a jelo se dál.
- za Spišskými Tomášovci jsme museli učinit zásadní rozhodnutí – jet
kolem romské osady nebo ne. Ráno nám pan domácí doporučoval cestu
kolem lesa za osadou, ale jeho slova k osadě „jestli to přežijete“
byla přece jenom trošku alarmující. Naše zvědavost ovšem byla
silnější než ostražitost, a při hlasování nám zvědavým pomohlo,
že se Láďa zdržel. A tak jsme jeli...
- kousek před osadou jsme naposledy zastavili a hned se nás
všudypřítomná cikáňata ptala, jestli nemáme „peňažky“. Tady byla
poslední možnost otočit se a vrátit se, ale bylo rozhodnuto nevzdat
to a pokračovat kolem osady. A tak jsme šlápli do pedálů a vyrazili jsme...
- u osady jsem se pokusila zastavit a fotit, ale za zády se mi
ozvalo „CO BLBNEŠ! JEĎ!“ Ostatně nezbylo mi nic jiného,
protože ze vsi se vyřítili 3 psi – jak mi později ostatní sdělili,
s úlevou sledovali, že se vrhali jen po mě
.
A také obyvatelé zbystřili naši přítomnost a začali vybíhat z domů...
Za vesnicí ještě zbývalo projet kolem hřiště, kde aktuálně probíhal
fotbalový „zápas“ a co čert nechtěl, zrovna se jim míč zakutálel pod
moje kolo… Xakru… Ale nebylo to tak hrozné, jak jsem se obávala
– míč jsem nepřejela a mladík mi pod kolo neskočil. Ufff...
- pak už jsme byli na cestě k lesu. Ovšem furt jsme pádili
jak o život a šlapali jsme ještě pěkný kus cesty, než jsme se
odvážili zmírnit tempo a ohlédnout se.
- tak takhle jsme projeli kolem jedné z posledních, ale údajně
nejzaostalejší, romské osady na Slovensku. Nakonec jsme si ji
vlastně ani moc neprohlédli, jen jsme s děsem v očích šlapali
kolem a uháněli jsme k lesu. Ach jo... Až později jsme se dozvěděli,
že není příliš radno se kolem vesnice motat. Obyvatelé jsou
velmi problematičtí a opravdu nepřizpůsobiví a výhrady proti
nim má i početné „italské“ obyvatelstvo okolních obcí, které se
alespoň nějakým způsobem snaží začlenit do „normálního“ života. Místní
úřady mají snahu osadu zrušit, protože je na okraji národního parku
a obyvatelstvo nedbá na pořádek a hygienu kolem osady. Před Spišským
Štvrtkom byly pro obyvatele romské osady vystavěny ubytovny, ale
rómové si neustále vymýšlí důvody, proč se tam nemohou přestěhovat.
Jediné, co dokázali, bylo, že byl po dokončení celý „tábor“ komplet
vykraden – co šlo zpeněžit, bylo rozebráno. Navíc za těch asi 5 let,
co se dohadují, se počet rómů v osadě téměř zdvojnásobil – z původních
500 obyvatel se nyní odhaduje více jak 1.000. Jo, je to zvláštní "národ",
tihle rómové, a hlavně neřešitelný problém...
- cesta kolem lesa do Podlesoku pak už byla fakt pohodová. Je
velká škoda, že se kvůli romské osadě tahle cesta nedá
zveřejnit a využívat jako ofiko turistickou.
- no a večer jsme zagrilovali. Prostory tu k tomu byly, uhlí
jsme si přivezli a sehnat něco na gril, to byla otázka chvilky.
Musím říct, že velmi oblíbeným se stal Aniččin grilovaný hermelín.
Ovšem až jako zákusek po steaku
.
|
| 55 km
|
|
|
Jedna z nejdivočejších roklin
Slovenského ráje.
Roklina se nachází v severozápadní části Slovenského ráje.
Vrchol rokle se nachází na Glaci, roklina dále pokračuje
rozsáhlou Rothovou roklí, přes Velký, Malý a Kaskádový
vodopád až ke svému ústí do Velkej Bielej vody. To se
nachází asi 2 kilometry jižně od Hrabušické pily.
První průchod roklinou byl uskutečněn v roce 1898 M. Róthem
s kolegy. Turistický chodník byl v rokli vyznačen v roce
1956 a přeznačen roku 1979. Úžina je zabezpečena pomocí
dřevěných vodorovných žebříků a několika svislých kovových žebříků.
Průchod je povolen pouze v jednom směru a to proti toku potoka
vzhůru. Úžina není příliš navštěvována turisty kvůli své
poměrně špatné dostupnosti.
|
| opět nádhera, teploty se šplhaly nad 25° C.
|
| Slovenský ráj
- Veľký Sokol
(pěšky)
|
- dneska jsme se opět vydali do roklin Slovenského Ráje,
jen Burajda s Burískem se rozhodli dělat chůvu Kubísovi.
Burísek to od samého počátku omlouval závratěmi a Burajda
prý už žebříků měla dost
.
Tak se aspoň s Kubísem vypravili na
Spišský Hrad
a prolezli ho dokonale.
- my ostatní jsme tentokrát vyjeli auty, která jsme nechali
na parkovišti u Pily. Odtud to byl k nástupnímu místu do
Velkého Sokola necelý kiláček.
- roklina je avizovaná jako jedna z nejdivočejších roklin
Slovenského Ráje a musím říct, že byla rozhodně divočejší
než Suchá Belá. Průchod byl z valné části možný pouze
korytem potoka a cestu znesnadňovalo velké množství popadaných
kmenů. A vodopády byly také, ale daly se celkem v pohodě zvládnout.
A naštěstí až nahoře se Láďa zmínil o tom, že ne všechny
šrouby se mu svojí kvalitou zamlouvaly
.
- podle mapy měl průchod trvat 2:30, ale opět nám trval o půl hodinky déleji.
- cesta zpět po ČTZ byla ale úmorná
– museli jsme přejít celý hřeben, který byl mnohem klikatější
než roklina pod námi.
- no a večer jsme s Janou a s Láďou zajeli do
termálů ve
Vrbově. Byla to asi půlhodinka cesty, ale stálo to za to.
Krásně jsme si naše namožené svaly vyráchaly v bazénech s
minerální vodou o teplotě 28 – 36° C.
|
|
|
|
| zase bylo nádherně. Slunce pražilo celý den
a teploty se držely kolem 25° C.
|
mapa
Dobšinská
ledová jeskyně
(z wiki)
|
- dneska měla hlídačenku na Kubíse sama Anička, ale aby
nepřišla o jeskyni, nabalili jsme jí do auta teplé oblečení
s tím, že za námi dojede a vše přiveze. Plány hezké, ale časová
koordinace byla slabší stránkou tohoto plánu – nicméně měli jsme
dovolenou, tak nebylo kam spěchat
.
- první fáze cesty byl dokopec, a to teda hnusnej dokopec. Nejhorší
ani tak nebylo cca 3 kilometrové stoupání, které bylo opravdu
stoupání, ale vopruz byly vrcholové serpentýny. Byly nekonečné,
po rozbitém asfaltu a pořád do velmi, a to velmi mírného dokopce,
takže to moc nejelo. Bylo to takové to nejedu po rovině ani do kopce.
Zkrátka hnus fialovej…
- v sedle Kopanec se akorát cosi natáčelo, takže jsme se tu
moc dlouho nezdržovali. Až večer jsme zjistili, že šlo o
reportáž
„nejkrásnější louka“ do hlavních zpráv TV Markíza a
dokonce tam byl zachycen pébéčko a Jana (33- 36 vteřina reportáže)
.
Jo, někomu stačí vysápnout dokopec a je z něj hvězda
.
- ze sedla dolů a na parkoviště pod jeskyní to byla vysloveně
pohodička. Krásný sjezdík a pak 2 km po hlavní silnici, která
mě ale mile překvapila velmi mírným provozem. Resp. téměř žádným provozem,
jestli se tedy to jedno nebo dvě auta za provoz vůbec dají prohlásit
.
- na parkovišti jsme se zase všichni sešli. Tedy všichni… Všichni
až na Aničku s našimi věcmi… Sice dostala od Buríska echo, když
jsme byli v sedle, ale než naložila sebe a Kubíse a než projela
ty nekonečné serpentýny, tak to trvalo déleji, než si kdokoli
z nás dokázal představit.
- no nic, bylo jasné, že prohlídku ve dvanáct budeme muset odložit,
a tak jsme zasedli na terase místní estancie a dali jsme obídek.
Za hoďku bude další prohlídka a tu už stíháme…
- musím říct, že bryndzové halušky tady teda měli výborné.
A domácí!!! Žádný polotovar. Káva a pivo také dobré, takže
nám nakonec nic nechybělo.
- na prohlídku v jednu se Anička dostavila už s dostatečným
časovým předstihem, takže jsme k jeskyni nemuseli utíkat, ale
v poklidu jsme si mohli ten necelý kiláček do kopce ke vstupu
dojít, v klídku koupit vstupenky, přečíst si něco málo o
historii a objevení jeskyně a hlavně se obléci!!!
- mě osobně se jeskyně moc líbila. Prvně v životě jsem vlastně
byla v ledovcové jeskyni a bylo se na co dívat. Je zajímavé,
že 50 metrů pod zemí může vzniknout takovéhle ledové království.
- no a z jeskyně jsme to zase vzali stejnou cestou zpět. Dokopec
na sedlo překvapivě nebyl ze strany od jeskyně tak hrozný
jako z naší strany. Byl kratší a byl tu lepší asfalt.
- no a několikakilometrový sjezd na Ranč, ten neměl chybku.
Teda vlastně měl – bolely mě ruce od brzd
.
- pébéčko se rozhodl být tentokrát za bikera a od jeskyně to
vzal po zelené. Do sedla to docela šlo, ale ze sedla byla
cesta plná polomů, tak holt musel po silnici jako ostatní.
- večer jsme zase jeli do termálů ve Vrbově
– jo, péče o tělo
musí být, né že né. A tentokrát s námi jeli i Burísci a
myslím, že rozhodně nelitovali
.
|
| cca 45 km
|
|
|
Nejdelší soutěska ve Slovenském ráji.
Řeka Hornád vtéká do soutěsky v Hrdlu Hornádu
dva kilometry jižně od obce Hrabušice, kilometr východně od
turistického centra Podlesok.
Řeka ve skutečnosti soutěsku
opouští až u Smižanské Maši kilometr jihozápadně od obce Smižany,
Prielom Hornádu se však nazývá pouze úsek mezi Hrdlem Hornádu a
ústím Bieleho potoka nedaleko Čingova.
Soutěska je jako jediná ve Slovenském ráji průchozí obousměrně.
Nevede vzhůru proti toku potoka jako většina ostatních, ale
vodorovně nad korytem řeky. Rokle je zabezpečena vodorovnými
žebříky a stupačkami.
Stupačky zabezpečující průchod roklí
- Hrdlo Hornádu (0 minut, most přes řeku)
- průchod úseky se stupačkami a po stezce podél řeky
- Kláštorská roklina - ústí (1 hodina, připojení se Kláštorské rokle, lanová lávka přes řeku)
- průchod několika krátkými úseky se stupačkami a po stezce vysoko ve srázu nad Hornádem
- Letanovský mlýn (2 hodiny, Kartuziánský most přes řeku, cesta do obce Letanovce)
- průchod dlouhou sérií stupaček a po stezce podél řeky
- Biely potok - ústí (3 hodiny, připojení se Tomášovskej Belej)
Zde končí úsek zvaný 'Prielom Hornádu, rokle však dál pokračuje
- cesta po zpevněné cestě u řeky
- Čingov
(3 hodiny, 30 minut, turistické centrum)
- cesta podél řeky na Brněnské louce přechod přes řeku a průchod kolem hráze Smižanské Maši
- Smižany (4 hodiny, 0,5 km před řeka opouští soutěsku)
Rovnoběžně se soutěskou vede lesem po hřebeni turistická značená cesta.
|
| už je to trošku nuda, ale opět horko, slunečno a
teploty kolem 25°C.
|
|
mapa
|
- dneska jsme zase nechali kola doma a vydali jsme se opět pěšky. Tentokrát jsme vybrali Prielom Hornádu.
- ráno jsme za pomoci Buríska převezli naše a pébéčkovic auto do Čingova
– cíle naší dnešní cesty.
- cestou zpět mě s pb pak Burísek vysadil v Podlesoku,
kde jsme počkali na ostatní účastníky výpravy.
- o Kubíse se dneska dělili Burísci s Andulínou – Burísci ho
vyvezli na Kláštorisko, kde si ho pak převzala Anička. Jo,
malé děti jsou holt občas jak štafetový kolík. Jen si nejsem
jista, jestli zrovna vyhrává ten, kdo ho drží
.
- Prielom Hornádu je v celku pohodová cesta. Nejsou tu
klasické žebříky přes vodopády, ale závratě si přesto užijí
na různých skalních přechodech po železných roštech.
- u Kláštorské rokle se s námi rozloučila Anička, která musela
na Kláštorisko převzít si Kubíse. No a my pokračovali podél hornádu dál…
- Letanovský mlýn – ten nám ukázal dvě tváře. Pozitivní bylo, že
tady bylo občerstvení, takže jsme mohli doplnit tekutiny. A že
jsem to teda aspoň já osobně potřebovala. Byla jsem od rána jak
přeražená a vody jsem sebou moc neměla. Nalila jsem tady do
sebe skoro litr vody, nějaký ionťák plný carbohydrátů a bůh
ví čeho všeho, kterého bych se normálně ani nedotkla, a
samozřejmě kafe. Jo a navrh ještě kávenky – ty bych taky
normálně nepozřela
.
- negativní stránkou pak bylo, že nás hned za osadou dohonili
dva cikánští kluci a jestli nemáme peňažky nebo něco k jídlu
a že budou dělat průvodce a že nás dovedou na Tomášovský výhlad
a… Zkrátka otravovali a otravovali a otravovali. Jana na ně
byla docela drsná a hnala je pryč, ale já jsem se s nimi
dohodla, že dostanou mrkev – a že se teda o mrkev s nikým
nedělím!!! – a dají pokoj. „Obchod“ byl uzavřen, ale v tu chvíli
začala být Jana drsná i na mě – cikány hnala na jednu stranu a
mě na druhou stranu
.
Nakonec jsem jim mrkev dala a fakt zmizli. Naštěstí, protože
jinak nevím, nevím, ale asi by nás Jana roztrhla všechny
.
- zbytek cesty už byl pohodový. Musím říct, že průchod údolím
Hornádu byla nádhera. Původně se mi sem moc nechtělo, protože
první část po Kláštorskou rokli už jsem znala, ale nakonec
jsem velmi ráda, že jsem se nechala zlákat ostatními a šla jsem
a prošla jsem to celé.
- na konci trasy Prielom Hornádu jsme to vzali po zelené na
Tomášovský výhľad. Teda v první fázi to byl hnusnej dokopec
– bez jakýchkoli oklik šla stezka přímo kolmo přes vrstevnice.
A že tady teda byly nahuštěné, jen co je pravda. Ale na výhľad
jsme se nakonec vysápali.
- výhľad nás ale nakonec tak nějak zklamal. Na fotkách vypadal
velmi impozantně, ale v reálu z něj vlastně nebylo nic vidět.
Člověk koukal do zelených korun okolních lesů, takže panoramata
nic moc a stromy skrývaly i Hornád hluboko pod námi. Ale jo,
aspoň víme, jaké to tady je, kdyby se o této vyhlídce někdy
někdo zmínil.
- do Čingova
k autu už to byla klasická návratová cesta – nejprve
po modré, pak po žluté, furt a pořád dolů z kopce.
- no a co večer?!? Co by, zase jsme zagrilovali
.
|
| cca 15 km
|
|
|
|
| stejně jako uplynulé dny - nádherně teplo a slunečno
|
Dneska byl volný den, takže každý si zvolil vlastní program:
- Burísci + Anička s Kubísem jeli
zubačkou
na
Štrbské Pleso
a ve dvě nám Aničku vyhodili v Popradu u
Aquacentra.
- Pébéčka jela do
Spišské Nové Vsi
do ZOO
a pak já už nevím kam. Na noc pak odjeli zpět domů.
- Láďa jako jediný zůstal věrný kolu a vydal se
kolem
Slovenského ráje. Trasa částečně kopírovala i tzv.
Gotickou cestou.
Ve Spišské Nové Vsi
jsme ho vyložily z auta a dál jel po svých po trase
– Spišská Nová Ves
– Novoveská Huta – sedlo Grajnár (trošku stoupáníčko do 1.023,2 m n.m.)
– Mlynky – Palcmanská Maša – Stratená – Vernár - Hranovnica
– Spišský Štiavnik (což je tak hustě osídlená romská vesnice,
že je všude kolem silnice černo) – Betlanovce - Ranč. Dalomu to asi 70 km
a konečně se trošku projel na kole
.
- No a já s Janou jsme
- nejprve zajely do Spišské Nové Vsi
do sportu, protože si
Jana chtěla koupit mikinu. Nějak jsme ale zapomněly,
že je svátek Cyrila a Metoděje a obchody byly zavřené…
- dalším cílem byla ZOO a ta
už zavřená nebyla…
- dalším cílem byl
Spišský Hrad,
ale tady jsme dojely jen na parkoviště pod něj. Moje tělesná
schránka dneska vykazovala silný stupeň opotřebení, a když
jsem viděla, že bych se musela vysápnout kus do kopce,
udělalo se mi nedobře. Božemůj, ta moje fyzička je fakt v háji…
- Spišský Hrad jsme tak vyměnily za Levoču
– tady se sice také muselo chodit, ale historické centrum
bylo pěkně po rovince. Musím říct, že tohle město tedy rozhodně stojí za návštěvu.
- no a pak už jsme se pomalu sunuly do Popradu k Aquacentru,
kde jsme ve dvě odpoledne měly sraz s Aničkou a šly jsme…
– no kam asi, když jsme byly u Aquaparku
.
- tři hodinky koupání, saunění, tobogánů a vířivek byly
parádní. Jana S Aničkou skoro neslezly z tobogánů, ale
mě nejvíc zaujala v saunovém světě sněhová jeskyně. V
podstatě si člověk vlezl do "mrazáku", ale po sauně
to bylo velmi příjemné ochlazení. Pro mě to bylo
příjemnější než vlézt do studeného bazénu.
- večer na Ranči jsme ještě trošku zagrilovali, ale dlouho
jsme neseděli. Přece jenom jsme museli také trošku balit
.
|
|
|
|
Podlesok → 
|
|
Týden utekl jako voda a náš pobyt ve Slovenském ráji byl
u konce. Bydlení se tentokrát podařilo vybrat suprově
– Ranč stál stranou od silnice a celý jsme ho měli jen
pro sebe, takže pohoda a klídek. No a samotný Slovenský ráj
je zárukou kvality, a když k nám tomu ještě vyšlo slunečné počasí
bez jediného mráčku…
Díky všem za příjemnou společnost a uvidíme, jestli zase
něco společného vymyslíme
.
|
|
na hlavní stránku