Do Vodňan jsem za svých více jak 50 let života prvně zabloudila v létě 2016 cestou na poutní místo Lomec, kde je unikátní oltář tzv. baldachýnového typu. Jde o zmenšenou napodobeninou Berniniho papežského oltáře z chrámu sv. Petra v Římě, a na světě jsou pouze tři – v Římě, ve španělském městě Vittoria a na Lomci. Vodňany jsem zvolila jako výchozí místo pro cestu na Lomec a musím říct, že na první pohled nezaujaly. Působily prázdně a chaoticky, špatně se zde orientovalo.

Nicméně pořád ve mně hlodal červíček pochybností o mém prvním úsudku, a tak jsem letos na začátku července dala Vodňanům ještě jednu šanci. Nakonec z toho byly velmi příjemné 3 dny strávené mezi rybníky a jihočeskými vesničkami a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Vodňany jsou úžasné město a okolí je nádherné a navíc na náměstí U Zlatého soudku vaří skvělou rybí polévku a vedle v Café Mozart dělají výbornou ledovou kávu. Ale pěkně popořádku.

Úterý 4. července

V podvečer jsme přijeli do Vodňan, zabydleli jsme se v penzionu a začali jsme spřádat plány na nadcházející tři dny, na které rosničky hlásaly horké slunečné počasí.

Středa 5. července

Dopoledne jsme vyjeli na první obhlídku blízkého okolí, což znamenalo „jezdili jsme podél vody“. Ať už to byl mlýnský náhon, Blanice nebo některý z rybníků byla to nádhera. U „rybí“ školy (SOŠ rybářství) jsme se pokusili najít v lese, resp. v jakémsi údajném parku, dřevěné stavby, které tu měly být jako pozůstatek blíže nespecifikované 14 denní dílny architektů a sochařů pořádané kdysi v minulosti. Názvy byly zajímavé - Slepýš, Apolo, Archa, Kadibudka apod. Bohužel místo, kde by měl údajný park se stavbami být, připomínalo silně zarostlou a neudržovanou lesní paseku a od dalšího průzkumu mě odrazovala možnost výskytu klíšťat a další havěti. Ne, v horkém slunečném dni prouzdat po pás v suché trávě a trní není nic pro mě… A tak jsme našli jen Fullerovu báň u cesty a pak vyhlídku pro dva, ze které ale již zbylo jen torzo v podobě otlučené lavičky a poházených odpadků. Údajně tu býval vyhlídkový altán Fata Morgana, ale ten již odvál čas…

Držím se hesla, že pokud chci poznat místní kulturu, je třeba zajít do kostela, na hřbitov a do hospody. Teď byl na řadě hřbitov – hřbitovní kaple sv. Vojtěch z 18. stol. je krásná stavba, ale hřbitov nás nezaujal. Je nově založený, takže hledat tu zajímavosti funerálního umění nemělo smysl.

Raději jsme opět zajeli mezi rybníky a zamířili jsme na náměstí, protože byl čas oběda. Místní lokalita je poněkud turisticky nevytížená, což má tu výhodu, že je zde klid. Má to ale i jednu velkou nevýhodu a to je možnost, či spíše nemožnost občerstvení. Hledat v malých vesničkách hospodu, navíc otevřenou, to nemělo žádný smysl. A protože letní teploty byly opravdu vysoké, rozhodli jsme se pro jistotu na náměstní ve Vodňanech. Leknout hladem a žízní, paradoxně když je kolem nás vody víc než dost, to se nám opravdu nechtělo.

Na náměstí jsme zvolili restauraci Zlatý soudek (bylo tu plno) a po celou dobu našeho pobytu jsme jí nakonec zůstali věrní. Vaří tu fakt výborně a obsluha je příjemná. Vsadili jsme na rybí polévku a rozhodně jsme nelitovali. Hned vedle, v Café Mozart, pak dělali výbornou ledovou kávu a našel se i nějaký ten dortík, tak co víc si přát.

Odpoledne jsme vyjeli na větší okruh s cílem najít historickou „dopravní značku“ – brzdný kámen neboli psí packu neboli čubu. Cesta podél mlýnského náhonu neměla chybu a jihočeské vesničky jsou zkrátka jihočeské vesničky. Občas se sice narazí na stavební úpravu, nad kterou zůstává rozum stát, ale o to radostnější pohled je pak na domek citlivě zrekonstruovaný a udržovaný v původním stylu. A těch je naštěstí víc. Při přejezdu Radčického vrchu se nám odkryl výhled na další místní dominantu – komíny elektrárny Temelín. Holt pokrok nezastavíš…

U Radčic nám pak poměrně dlouho trvalo, než jsme našli brzdný kámen, ale našli jsme. Pak už jsme sjeli zpět do Vodňan se zastávkou na „pivo“ u Louckého mlýna. Pod stromy na břehu Blanice se tady sedí móooc příjemně.

DÉLKA: dopoledne 10 km, odpoledne 15 km – holt jsem spíš kochač, co si rád posedí na kdejaké vyhlídce, než trhač kilometrů, co sedí tak akorát v sedle svého kola. A navíc to byla dovolenááá!!!

MAPA: dopoledne a odpoledne

FOTKY: na rajčeti

Čtvrtek 6. července

Při přípravě pobytu ve Vodňanech jsem kdesi vyšťourala, že z nedaleké samoty Klůs pochází vlastně první český „aviatik“ Vít Fučík, zvaný Kudlička, který v 18. stol. přelétl místní Strpský rybník pomocí kožených měchů naplněných plynem z mokřadů. Startoval z vikýře svého stavení a při jednom z letů dolétl prý až do Vodňan. Že Vít Fučík Kudlička na samotě Klůs žil, to je opravdu doloženo. Jeho letecké počiny ale fakticky podložené nejsou, nicméně nebyl zapomenut a dodnes je – s určitou nadsázkou – jako první český aviatik zmiňován. Nedaleko Vodňan pak vede naučná stezka Víta Fučíka Kudličky, a protože mě takovéhle ptákoviny lákají, bylo o trase dnešního dopoledního výletu rozhodnuto.

Bohužel k naučné stezce neexistují žádné informační materiály a dost těžko se o ní cokoli hledá i na netu. V reálu je ale stezka velmi dobře značená a k dispozici jsou informační panely. Stezka nás provedla mezi rybníky a po příjemných jihočeských vesničkách, kam by nás nenapadlo zajet ani omylem. Trošku nás, nebo spíše mě, potrápilo hledání dřevěných muk na hrázi Strpského rybníka – takovou raritu jsem si nemohla nechat ujít. Trvalo mi skoro půl hodiny, než jsem zjistila, že boží muka nejsou na hrázi, ale nad hrází a za tratí v zarostlém remízku. S mapou pak trošku kolidovala cesta k samotě Klůs – cesta byla přeznačkovaná, ale na to jsme přišli, až když se nám ztratila původní pěšina v lesním porostu. Pozitiva ale jednoznačně převažují.

DÉLKA: 27 km a musím říct, že v poledních vedrech bychom toho stejně víc nenajeli.

MAPA: https://mapy.cz/s/1TYll

FOTKY: na rajčeti

Oběd jsme dali opět u Soudku na náměstí ve Vodňanech a zůstali jsme věrní rybí polévce. Samozřejmě nechyběla ani ledová káva v sousedním Café Mozart. Na odpoledne jsme pak přehodnotili všechny dosavadní plány a s ohledem na venkovní teploty přeshující 30° C jsme se jednohlasně shodli na tom, že pokud vyjedem, pak s cílem „koupání“. Pravda, ve Vodňanech koupaliště je, ale připomíná spíš splaškovou nádrž. Také není místními takřka využíváno.

My se ale rozhodli zabít dvě mouchy jednou ranou s tím, že pojedeme na Pražák obhlédnout místo Podzimního NaKoláckého srazu, kde v kempu u Záhorského rybníka avizují i koupání. Na Pražák, nebo spíš do Pražáku, vede z Vodňan příjemná nová cyklostezka. Tajně jsem doufala, že na okraji vesnice zajedeme k židovskému hřbitovu, ale když jsem zjistila, že bychom museli zdolat další výškové metry, ani jsem svůj návrh neventilovala. Kapličku zdobenou Mikolášem Alšem v centru obce jsem si ale ujít nenechala. Autokemp Pražák byl ještě kousek za vesnicí. Dalo se k němu pohodlně dojet po lesní silničce a pak zkratkou přes koleje a hlavní silnici. S napětím jsme čekali, jak bude vypadat koupání, ale informace nezklamaly – koupání v rybníce bylo a prý velmi příjemné. Já jsem si tradičně s vodou své kruhy nerušila. Za to nebyl problém s tím, kdo pohlídá věci na břehu . Letmo jsem ještě obhlédla kemp – byl zabydlen, takže asi OK. Jo a pivo se prý také dalo pít.

DÉLKA: 15 km

MAPA: https://mapy.cz/s/1TXE2

FOTKY: na rajčeti

Pátek 7. července

Dneska jsme nechali kola odpočívat – byla v plánu kultúra, abychom věděli, kde jsme to vlastně byli. Začali jsme rozvážně – ranní kávou na náměstí. A pak jsme to vzali kolem bývalých hradeb. Vodňany se o svých hradbách zmiňují v mnohých informačních materiálech s tím, že jde o historický skvost, který byl v nedávné době nemalým nákladem rekonstruován. Bláhově jsem tak očekávala prostor s parkovou úpravou, kde bude možné se projít. Omyl, hluboký omyl. Nevím, co se kde za ty avizované milióny opravovalo, ale jižní, jihozápadní a jihovýchodní parkány jsou rozparcelovány na soukromé pozemky a jsou zde zahrádky. A tak jsme místo obdivování díla středověkých stavitelů mohli akorát tak obdivovat, jak se na parkánech daří slepicím a husám, jak má paní domácí vyprané prádlo, či komu se jak urodila letošní zelenina.

Raději jsme se vrátili do centra, abychom si trošku napravili chuť – nakoukli jsme do kostela, na jehož výzdobě se podílel Mikoláš Aleš, a prošli jsme místní muzeum a galerii. A samozřejmě jsme nezapomněli zajít k Soudku na obídek. Tentokrát jsme zkusili vybrat z jídelního lístku. Bylo to také dobré, ale čekali jsme poměrně dlouho.

Po obědě jsme prošli ještě kolem severních hradeb, které jsou upravené a na pohled velmi příjemné. Dovnitř se ale jít nedalo, parkány byly zjevně využívány přilehlými školami. A velmi příjemně bylo na severním okraji starého města, kde je mlýnský náhon s mnoha mlýny a několika mostky, z nichž nejstarší, kamenný, nese sochu sv. Jana Nepomuckého.

FOTKY: na rajčeti

Odpoledne jsme znovu zvažovali koupání a rozhodli jsme se opět zabít dvě mouchy jednou ranou. Zajeli jsme do nedalekého Bavorova, kde je v místním kempu zdarma přístupné koupaliště – jde sice o kamennou požární nádrž, ale koupání bylo velmi příjemné.

A pak jsme si prošli centrum Bavorova. Musím říct, že místní kostel právem patří mezi perly jihočeské gotiky. Jinak tu ale bylo pusto a prázdno.

FOTKY: na rajčeti

Večer jsme pak řádně celou dovolenou zhodnotili nad ledovou kávou v Café Mozart a hodnotili jsme tak důkladně, až jsme odešli bez zaplacení. Naštěstí jsme se ale v příjemném podvečeru ještě jen tak poflakovali po náměstí, takže jsme zachytili zoufalé pohledy servírek, které za námi vysílaly. Musím říct, že tak rychle jsem se do cukrárny ještě nevracela . Prý jsme ale dnes nebyli jediní, koho nechaly odejít bez zaplacení.

Sobota 8. července

Do 10 hodin jsme museli vyklidit bydlení, takže jsme ráno v poklidu zapakovali, naložili jsme auta a protože v 10 hodin otvírali u Soudku, dali jsme ještě jednu závěrečnou rybí polívčičku. A pak už jsme Vodňanům zamávali a vyrazili jsme ku Praze.

A co dodat na závěr?!? Jedním slovem PARÁDA. Byly to velmi příjemné 3 dny v místě, které je turisty poněkud opomíjené, ale díky tomu je tu zase úžasný klid. Vodňany mohu na dovolenou každému jen a jen doporučit.