Po loňské rekonstrukci zahrady jsem v průběhu letošního léta začala květinami zvelebovat také terasu. V horkém létě byla radost sledovat, jak květiny rostou, ale začal se blížit podzim a s ním i otázka „kam s nimi“? Tyhle kytky snesou teploty max do -5° C, a tak nemůžou být přes zimu venku. Do bytu se nevejdou, v kotelně je moc tma, na garáž jsem se ani neodvážila pomyslet. Jediné přijatelné místo byla chodba. Prostoru na mezipatrech bylo dost, ale na co květináče postavím?!? A tak jsem si vymyslela police. Přijatelné desky jsem měla, bylo potřeba je jen opatřit nožičkami. To přece nemůže být žádný problém, když to dokáže kdejaký chlap…

Začala jsem jednu zářijovou sobotu výběrem nožiček v Hornbachu. Prodávají tam takové šikovné kovové, co se přišroubují jen na 4 vruty. No jo, ale jak vysoké vzít?!? 10 cm, 15 cm, 20 cm... Ty krátké se mi zdály moc krátké, ty dlouhé zase moc dlouhé, tak jsem vzala zlatý střed. Do každého rohu jednu nohu, to jsou 4 ks.

A hned jsem přibrala i vruty. Ačkoli se každá noha přidělává na 4 vruty, já jsem si záhadným způsobem spočetla 4 x 2 = 8 a přihodila jsem 2 vruty navíc. Do rezervy!!! Celkem tedy 10 vrutů. Počítala jsem to asi 5x (i na prstech), protože znám svoji slabost pro počty, a vždycky jsem došla ke stejnému výsledku. Takže jsem vhodila do sáčku 10 vrutů a jelo se domů montovat.

Všechno jsem to nanosila do 3. patra, cvičně jsem položila prkno na nožičky... Jistě, bylo to příliš vysoké. Takže následoval Hornbach a výměna nožiček za kratší. Ještě že v Hornbachu nedělají s vrácením zboží žádné potíže. Teď už jen v garáži najít čím to přidělám. Někde by tam měl být aku šroubovák. Jenže hledejte něco v místnosti, kde vládne chlap. Ještě bych mu mohla něco v zápalu hledání přendat jinam a budu mít průser. A tak bylo rozhodnuto počkat na pána garáže.

V neděli ráno se u snídaně odehrál asi tento rozhovor:
„Prosím tě, dej mi nabíjet aku šroubovák.“
„Já žádnej aku šroubovák nemám.“
„Jak nemáš?!? A co tamtotakovýtozelený?“
„To je vrtačka.“
„Já nechci vrtat, já chci šroubovat.“
„No dyť jo, tím se šroubuje.“
„Chjo, mě je fuk, jak se to jmenuje. Prostě mi dej nabít baterku k tomu zelenýmu.“
„Brlblygrrrrbrrrfrrrrblblybrbly...“
Ale nabíjet to dal .

A po obědě jsem konečně mohla začít:

• do garáže pro „šroubovák“ – s radostí jsem kvitovala, že byl nasazen nástavec s hvězdičkou,
• 3 patra nahoru,
• vyměřila jsem pozici pro nožičku, vzala vrut a „bzzzzzz“... A nic... Vrut se ani nehnul. Zkusila jsem to ještě 2x, ale výsledek byl stejný. Okometricky jsem ohledala nástavec – ááááá sakra. Je jakýsi obroušený... To bude asi průůůser...
• 3 patra dolů do garáže.

„Asi jsem ti zničila nástavec.“
„???“
„No tenhle. Nějak nešroubuje.“
„To není nástavec na šroubování, s tím se předvrtávají dírky.“
„To existuje?!? A jak to mám poznat?!? Já s tím šroubovala!!!“
„Tak to jsi to zničila.“ „No dyť ti to říkám...“
„Brlblygrrrrbrrrfrrrrblblybrbly...“

Ale dostala jsem správný nástavec , tak jsem mohla pokračovat:

• 3 patra nahoru,
• vyměřit pozici pro nožičku, nasadit vrut a „bzzzz“... A byl tam ,
• druhý vrut, třetí vrut,... druhá nožička... a teď mi došla moje početní chybka. Krucinál, dyť já u těch vrutů měla počítat 4 x 4!!! Ne nemá smysl pátrat po tom, jak jsem se dostala k počtu osm. Co se týká počtů a matematiky vůbec, tak své vlastní myšlenkové pochody nedokážu pochopit ani já sama...
• ano, nákup chybějících 6 vrutů v Hornbachu mě, s ohledem na dopravu, vyšel opravdu dráž, než zaplacené 2 Káčé ,
• nožičky byly přišroubované, police se akorát vešla do mezipatra chodby, tak hurá pro květináče na terasu,
• 2 patra dolů, otřít květináč, 2 patra s kytkou nahoru, 2 patra dolů, otřít květináč, 2 patra s kytkou nahoru, 2 patra dolů, otřít květináč, 2 patra s kytkou nahoru... A aniž bych se kohokoli na cokoli ptala, v tuhle chvíli jsem obdržela odpověď na otázku „co udělá 1,5 metru dlouhá police s nožičkama pouze na krajích, když se zatíží?!?“
• ano, správně, prohne se...
• takže opět následoval Hornbach a dokup dvou prostředních nožiček + 8 vrutů. Raději jsem si to hned na místě ověřila – pěkně vrut do každé dírky. Na žádné počty jsem už nespoléhala. Jen mi bylo divné, že označení vrutů začínalo písmenem I a ne G jako u těch včerejších. Ale vypadaly stejně, tak co se budu rozptylovat písmenem,
• doma opět 3 patra nahoru,
• vyměřila jsem pozici nožičky pěkně na střed, „šroubovák“ do ruky, a „bzzzzz“.... A zase nic... Krucinál, co zas je?!? Ano, teď přišel čas zjistit rozdíl v označení písmeny I a G – tyhle „íčkový“ vruty byly na imbus, ne na hvězdičku!!!
• učinila jsem sice pokus najít imbusácký nástavec, ale hledejte něco v garáži, kde vládne chlap... Jo, já vím, to už tady bylo...
• Hornbach a vrácení „íčkových“ a nákup „géčkových“ vrutů bylo opět nejjednodušším (a hlavně aktuálně nejbezpečnějším) řešením, i když i těchto osm vrutů mě s ohledem na dopravu vyšlo poněkud dráž, než kolik bylo uvedeno na cenovce. Jen netuším, proč si mě paní na reklamacích už tak divně prohlížela . Ale tohle byla o tomto víkendu fakt moje poslední návštěva Hornbachu. Ostatně, stejně už skoro zavírali .

Přidělat 6 nožiček k polici mi trvalo celý víkend, moje auto znalo cestu do Hornbachu a zpět i poslepu, vyběhla jsem asi 100x schody do 3. patra (zlatý kolo), ale v neděli večer jsem si zálibně prohlížela své první kutilské dílo. Jo, tak tomu se říká „vyrobit v potu tváře“. Takhle by to opravdu žádný chlap vyrobit nedokázal . Ale co bych pro ty svoje kytičky neudělala.

Police jsem v následujících dnech udělala ještě dvě, ale proti této zahajovací to už byla vyslovená nuda.