V poslední době se kolem mě docela často objevuje téma „kudy na Praděd“, až jsem neodolala a ze šuplíku jsem vytáhla své zápisky z roku 2004, kdy jsem v červenci strávila s naší cyklopartičkou týden v Jeseníkách. Bydleli jsme tehdy pěkně v ďolíku pod Rejvízem, v hotýlku U Pekina.

Výstup na Praděd vyšel na čtvrtek 15. 7. 2004 a byly jsme tři skupiny – cyklosekce, která se vydala na kolech už z našeho přechodného bydliště, autosekce, která se auty dopravila na Červenohorské sedlo a jela jen hřebenovku na Praděd a zpět, a kavárenská sekce, která… No co asi tak mohla dělat kavárenská sekce…

Vzhledem k tomu, že jsem si v té době psala zápisky do sešitu pěkně zčerstva už v průběhu cesty, rozhodla jsem se záznam ponechat tak, jak jsem jej tehdy pořídila. Jen jsem sem tam doplnila poznámku (pozn.):

• výjezd v 9:30, vyjelo nás osm.
• „krutý“ výstup na Rejvíz (pozn. – večerní brífing byl poněkud náročný a trošku se protáhnul. Kruci jak mě tehdy bolela hlava…).
• pak se to furt houpalo a byla zima a bylo vlídno a bylo nevlídno a bylo to nekonečný. Ale krásný.
• pozn. k mapě – po té žluté z Opavské chaty jsme se fakt drápali nahoru. Na ten krpál se nedá zapomenout. Ostatně „žlutá“ je také to jediné, co si z úseku Rejvíz – ČH pamatuji. A také to, že jsem to celé vyjela .
• 11:00 – sváča pod Orlíkem na kótě 1.051,2 m (rozcestí Kristovo rozloučení). Kolben vybalil další „učitelské“ višně v čokoládě (pozn. – není nad to mít za kamaráda dětmi oblíbeného učitele, zejména pak po ukončení školního roku).
• kopec, furt a pořád jen KOPEC! Rozdíl byl jen v tom, jestli je to ještě kopec nebo už ku*va kopec.
• 12:20 – Videlské sedlo, 27 km. Oproti plánu máme JEN 20 minut skluz.
• naprosto šííílený výšlap po modré cyklo (pozn. – dnes cyklo č. 6154).
• 36 km a první ztráty - Machna + Kolben to vzdali a sjeli do Bělé, kde se nechali zachránit Kolbenkou (= týlové záchranné postelové zázemí).
• po ŽTZ dlouhý sjezd a kamenitá cesta. Hnus pod námi, hnus nad námi a Jarouš píchnul.
• výhledy jen když se rozestoupily mraky.
• 14:00 – 15:00 Červenohorské sedlo. Mlha jako kráva (pozn. – díky té mlze vlastně do dnes netuším, jak ČH sedlo vlastně vypadá).
• do hotelu nás nepustili – poslali nás naproti s tím, že je to tam levnější.
• HURÁ, v té mlze byla fakt další bouda!
• gulášovka, kyselica, čaj, káva a TEPLO!!!
• navrhovala jsem „zaječí úmysly“, ale bylo nekompromisně rozhodnuto, že jedem na Praděd.
• jo a připojila se autosekce (= bylo nás zas 8), ale ani oni se cestou na ČH sedlo nenudili:
  • BrJájové na Rejvízu platili 500,- pokuty za rychlost. Editu před radarem stihnul varovat Jarouš.
  • v Jeseníku zabloudili, protože si mysleli, že jedou špatně, a až když zjistili, že jedou fakt špatně, pochopili, že jeli vlastně dobře.
  • na ČH sedle nebylo pro mlhu vidět a to až tak, že jej na první pokus vůbec nenašli. Našli až po velkém úsilí na druhý pokus.
• z ČH sedla po modré cyklo = OK! OK! OK! Příjemná cesta téměř po vrstevnici (pozn. – dnes cyklo č. 6075).
• rozcestí Nad Petrovkou – zkratka po MTZ na Kamzík. Celé vyjel JEN Jarouš, ostatní občas tlačili (pozn. – do dnes by mě zajímalo, kterej blbec tuhle zkratku vymyslel a jak dokázal, že jsme ho poslechli. Jistě, byl to Jarouš, kdo jiný. Z pohodové cyklo jsme totiž dobrovolně sjeli někam, co si pamatuji jen jako mokrou trávu, mokré balvany a mokré dřevěné lávky. Paradoxně z celého úseku ČH – Praděd si nakonec pamatuji jen tento úsek).
• KRUTÝ výjezd z Kamzíku na Velký Jezerník.
• Švýcárnu jsme nedobrovolně minuli, protože zrovna zavírali.
• 17:00 – PRADĚD DOBYT!!! Před vrcholem se dokonce rozestoupila mračna a vykouknul vysílač – buď se bál, abychom ho neminuli nebo se chtěl podívat, co za magory se to v té mlze sápe nahoru.
• čaj a káva v restauraci. Sladkou tečku neměli, tak jsme si posloužili ze svého.
• sjezd do Karlovy Studánky (= ku*va skopec, naměřená maximálka 63 km/hod.) a pak super silnice do Vrbna (= mírný skopec).
• 18:30 Vrbno – kavárna – jen pivo – v 19:00 odjezd.
• 19:10 – v rybí restauraci na kraji Vrbna jsme potkali kavárenskou sekci - celý den se jen tak poflakovali a čekali, zda to přežijem. Praděd pak dobyli v pátek se sluncem nad hlavou a ve zkrácené verzi (někdo z Karlovy Studánky, někdo z ČH sedla a někdo z Videlského sedla).
• nádherná cesta lesem po ČTZ na Rejvíz – je to proti proudu potoka, ale přitom to vypadá, že se jede furt a pořád s kopce.
• 20:30 zpátky „doma“.

Mapa a fotky ze čtvrtka = „Praděd v mlze“ a z pátku = "Praděd bez mlhy"

Ujeli jsme asi 91,4 km s průměrkou 13,1 km/hod. (pozn. – to považuji za velmi slušný výkon) a nastoupali jsme téměř 2000 výškových metrů. Díky počasí si do dneška Praděd pamatuji jako jeden velký dokopec v mlze, ale o to jsou vzpomínky intenzivnější i po těch 10 letech .

Každopádně výstup na Praděd mohu jen a jen doporučit. A ať už se rozhodnete jet odkudkoli mohu vám garantovat, že je to úplně jedno, protože všechno cesty stejně vedou do kopce .