Šaty už máčím ve druhém nálevu – samotný Ariel na skvrny nějak nezabral, tak jsem k němu přidala ještě Savo a Amway. Plastový lavór to vydržel, tak snad to přežijí i šaty. Jo, evidentně to nebyl žádný reklamní sajrajt, ale nefalšované lesní bahno. Fakt to nebyl zrovna nejlepší nápad vyjet na výlet v bílých šatičkách...
Nohy jsem z několika vrstev bahna vyprostila už včera večer. Musela jsem ale notně přitlačit rejžákem. Ovšem výsledek byl překvapivý – bahno se ukázalo býti výborným depilačním prostředkem a navíc bylo ZADRAMO!!! Nicméně nejsem si jista, zda zrovna tuhle depilační metodu budu praktikovat častěji...
No a teď ještě kolo. Resp. kolo by z té bahenní koule zase mělo být. Jj, následky jsou trošku drsné, ale stejně to byl včera krásný výlet...

Po několika deštivých dnech se zase rýsoval příjemný víkend, a tak jsem naplánovala sobotní výlet na rozhlednu Lhotka a Lahovice. Sraz byl určen na Zličíně a sešlo se nás devět, které rosničky neodradily se svojí předpovědí přeháněk. Přece se nějaké té kapky nelekneme. Co se týká trasy, zkusila jsem tentokrát vyhledat cesty, které nejsou turisticky vytížené. A to se mi, myslím, i podařilo .

Zličín – Rudná – ze Zličína jsem chtěla projet nejkratší cestou na konec Rudné, takže jsme jeli po hlavní. Pravda, tahle část nebyla nic moc, ale byla to cesta nejrychlejší a zbytečně jsme neztráceli výšku. Navíc v sobotu po ránu nebyl až tak velký provoz, takže se to docela dalo.

Blýskava (427 m n.m.) – je to takový nenápadný kopec mezi Rudnou a Chrustenicemi. Vede podél něj dálnice na Beroun – takový ten skopec do Loděnice. A já mám ten hřeben velmi ráda, protože je porostlý listnatými stromy, které jsou v každou roční dobu jiné, ale vždycky krásně barevné. Jinak je to ale takový zapomenutý kout západního Přípraží. Nicméně našla jsem, že by přes něj měla vést zpevněná cesta do Chrustenic, tak proč ji neprozkoumat. Na poslední chvíli jsem sice zjistila, že až tak zapomenutá není, protože v nových turistických mapách je už značena jako trasa pro MTB, ale ještě se to nestihlo rozšířit.
První polovina cesty byla fakt zpevněná – nádherná široká lesní cesta vedoucí po hřebeni kopce. Metry jsme již měly nastoupané, takže jsme jeli takřka po rovině. Kochali jsme se okolními lesy a dýchali jsme svěží vzduch provoněný uplynulými deštivými dny. Ale každý dobrý skutek musí být náležitě potrestán, a tak jsme se z krásné lesní pohody radovali jen do chvíle, než došlo ke sjezdu. Asfalt náhle končil a my měli na výběr ze dvou cest. A byl to opravdu těžký výběr „kudy dál“, protože obě cesty byly mokré, kamenité, zapadané listím a větvemi a končily kdesi dole bůhvíkde. Tedy alespoň podle toho, co jsme viděli přes zarostlé křoví na okraji cest.
Pravda, ve mně v tu chvíli byla malá dušička, ale bylo na mě, abych rozhodla. Pocestný, který by poradil, nikde, a tak jsem rozhodla – „TUDY“ a vyjela jsem cestou vlevo. Jak jsem mizela v porostu, ostatní pozvolna nabývali přesvědčení, že tam fakt cesta vede a vydali se za mnou. Musím říct, že tenhle sjezd byl opravdu zážitek a již po pár metrech bylo jasné, že se musíme nějak dostat dolů, protože zpátky nahoru to teda rozhodně netlačíme.
Skalní bikeři by chrochtali blahem, protože cesta se z kluzké kamenité začala měnit v kluzkou šutroidní, pak se přidalo různě hluboké bahno, nějaká ta louže přes celou šíři cesty a širší, až přišel zlatý hřeb sjezdu a cesta se změnila v koryto potoka… Ale to už pod námi začaly probleskávat střechy chrustenických domů a nám svitla naděje, že ten sjezd přece jenom skončí a navíc tam, kde jsem plánovala. Poslední úsek cesty byl zarostlý trávou – po deštích, samozřejmě mokrou jak hnůj – a těsně před Chrustenicemi nás ještě ošlehaly mokré šlahouny přerostlých křovin.
Jo, byla to výživná terénní vložka, ale úsměv nám zatím z tváří nemizel. Pravda, některým až po té, co si o mě otřeli své zabahněné rukavice, ale šaty se vyperou. Hlavně, že mi nešlo o život. Zatím .

Chrustenice – terén je sice krásná věc, ale přece jenom jsme byli rádi, že jsme zase pod nohama měli pevnou zem jištěnou asfaltem. Teď nás čekal okruh na rozhlednu Lhotka, ale část se rozhodla, že na nás počká v hospodě v Loděnici. Jako by jim jakýsi bůhvíkolikátý smysl něco našeptával. A tak jsme vyrazili jen v omezeném počtu pěti.

Chrustenice – rozhledna Lhotka – dalo se tušit, že rozhledna bude zřejmě někde za tím kopcem, který se jako homole tyčil vysoko nad naše hlavy. Ale nebylo to tak dramatické. Modrou z Chrustenic jsme našli celkem bez potíží a trošku krkolomný byl první zhruba kilometr. Kdo ho nevyjel, ten ho vytlačil. Dál už to byla opět velmi příjemná zpevněná lesní cesta a zase naprostá idylka – všude kolem nás tiché zelené lesy, vzduch provoněný deštěm a nikde ani noha. Pravda, posledních cca 400 metrů k rozhledně vedlo mírným bahnem a museli jsme zdolat krátký strmý dokopec, ale po sjezdu do Chrustenic nás hned tak nějaký terén nevyděsil.

Rozhledna Lhotka – byla otevřená a platilo se zde naprosto lidové vstupné 10,- Kč. Všetečně jsem se zeptala, kolik sem asi tak přijde návštěvníků a prý „když je hezky, prodá se i 30 lístků, ale když je jako dnes, je to jen pár…“ No, kdo se moc ptá…
Z webu bylo možné se dozvědět, že jde o kombinovanou telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou společnosti T-mobile, na jejíž stavbě se podílely také Lesy ČR, ObÚ Chyňava a správa CHKO Křivoklátsko byla poblíž obce Lhotka u Berouna postavena firmou SBM Holding Group s.r.o. v roce 2007. Nosnou část konstrukce tvoří centrální tubus s hyperbolicky tvarovanými podpěrami. Okolo centrální roury je vedeno točité schodiště na vyhlídkový ochoz. Celá věž je vysoká 45 m a vyhlídková plošina se nachází ve výšce 24 m. Rozhledna je umístěna poblíž bezejmenné kóty nad obcí Lhotka u Berouna ve výšce 462 m n.m. cca. 5 km SV od Berouna.

Lhotka – Chrustenice aneb sjezd Čertovou roklí – Jirka sice navrhoval sjet už od rozhledny jakousi pěšinou k silnici, ale protože v lesním porostu nebyla téměř vidět, raději jsme šetřili síly a sjeli jsme k silnici zpevněnou cestou. Po silnici by se bylo bývalo dalo krásně sjet až do Vráže a do Loděnice, ale to by přece byla nuda . A tak jsme hned při první příležitosti odbočili vlevo mezi chaty. Dokud byly chaty, dala se cesta nazvat asfaltová a jelo se celkem v pohodě. Pak ale chatová osada skončila a my vyjeli na louku. Při pohledu na horizont bylo zcela jasné, že teď se nacházíme zhruba na hřebeni toho strmého kopce, ke kterému jsme z Chrustenic vzhlíželi od spodu. Aspoň bylo jasné, z čeho se musíme dostat dolů a že to bude asi trošku krkolomné… Ale zatím jsme byli na louce na hřebeni, tak nač stahovat kalhoty...
Kudy vede cesta se teď dalo odhadnout jen podle kolejí vyjetých v trávě od aut. První část cesty byla docela OK, ale jak jsme začali sjíždět dolů, začaly se vyjeté koleje měnit v potok. Na kraji lesa sice „potok“ kamsi zmizel, ale jak jsme později zjistili, zmizel jen proto, aby se o něco později objevil znovu a v plné síle.
Po vjezdu do lesa jsme opět měli na výběr – tentokrát ze tří cest. Jedna vedla do kopce, čímž byla zcela vyloučena z další volby. U zbylých dvou opět nastalo velmi těžké rozhodování – obě byly mokré, kamenité a vedly kamsi dolů. Tentokrát ale padla volba na cestu vpravo, protože více vyhovovala směru na Chrustenice.
Co se dělo dál, to se dá jen stěží popsat, to se musí zažít. Srdce bikera by opět chrochtalo blahem, ta naše se jen snažila o přežití. Cesta se opět změnila v kluzké kamení, různě hluboké bahno, obří a veleobří louže a potok, a to až do té míry, že když cestu křížil skutečný potok, Roman pro jistotu zastavil, aby si ujasnil, kudy má jet dál. Někteří měli sice snahu tvrdit, že koryto skutečného potoka má méně vody a je sjízdnější než naše cesta, ale potok tekl jinam, než byly Chrustenice.
Byly to výživné 3 km, a když se nám pod nohama opět objevil asfalt, naše kola a tělesné ostatky vypadaly o poznání jinak, než když jsme odtud před více jak hodinou vyjížděli. Bahno jsme měli snad i za ušima a rozdíl v tom, zda blatníky máme nebo ne byl jen v ten, že kdo blatníky neměl, ten je od bahna nemusel čistit. Nicméně teď už je mi jasné, proč se tahle cesta jmenuje Čertova rokle .

Loděnice – restaurace Ve století – no tak dobře, kecám. Zase až tak strašné to s námi nebylo, protože z poměrně lepší restaurace nás nevyhodili, pod zadek nám noviny nedávali a nerozhlednová sekce nás poznala. Dlouho jsme se tady ale nezdržovali – dali jsme jen polévku, spláchli jsme žejdlíkem bahno, co nám skřípalo mezi zubama a jelo se zase dál.

Loděnice – Sv. Ján pod Skalou – klasika po silnici furt a pořád s kopce údolím Kačáku. Příjemným zpestřením byl jen peloton historických kol v protisměru. Aspoň bylo chvilku na co koukat - dámy v sukních a kloboučcích, pánové ve vestičkách s motýlkem a všichni na kolech, která pamatovala dobu dávno minulou.
Ve Sv. Jánu pod Skalou jsme si, samozřejmě, neopomněli u pramene nabrat vodu. A pak jsme zjistili, že Jeskyně sv. Ivana, což je vlastně původní skalní kostel, kde v 9. stol žil poustevník sv. Ivan, je otevřená, tak jsme šli nahlédnout. Ještě nikdy se mi nepoštěstilo, aby byla jeskyně přístupná, a musím říct, že jak kostel Narození sv. Jana Křtitele, tak i jeskyně za návštěvu stojí.

Sv. Ján pod Skalou – Hostím – Srbsko – trošku nám sprchlo, ale nebylo to nic dramatického. Do Hostími jsme to stejně jeli po silnici, z Hostími po žluté podél Kačáku až k Berounce. Tam to zase trošku klouzalo na mokrých kamenech a mírně jsme přiživili bahno na našich kolech a svršcích, ale jinak pohoda. A cyklostezka podél Berounky snad ani komentář nepotřebuje – to je příjemná cesta furt a pořád s kopce – jak také jinak, když je „po proudu“. Navíc dneska cyklisty evidentně odradily rosničky s předpovědí přeháněk, takže tu bylo nebývale prázdno. Přece jenom ty zelené kvákalky vezmu ještě na milost .
V Srbsku jsme dali druhou fázi oběda, ale restaurace U Berounky tentokrát poněkud zklamala. Díky drobné přepršce odmítli obsluhovat mimo zastřešenou terasu, takže jsme se museli srovnat dovnitř, kde se dal vzduch krájet, nebo vyčkat až se něco uvolní na terase. Hmmm, asi tuhle hospodu ze seznamu použitelných škrtám…

Srbsko – Karštejn – Třebáň – Řevnice – Dobřichovice – Černošice – tak tohle už je klasika. V Třebáni na mostě hlídkovala Policie, takže jsme opravdu všichni vzorně slezli z kola a šli pěšky, a z Dobřichovic jsme to vzali po levém břehu Berounky, takže jsme zjistili, že přes chatovou osadu už je stezka vyasfaltovaná až na vrchol. Jede se tu skvěle a odměnou nám nahoře byla vyhlídka na jez v Mokropsích a na protilehlé Brdské kopce. A když už jsme byli v Černošicích, tak jsme se, samozřejmě, nezapomněli ještě odměnit v cukrárně „U mašinek“. Projet tudy a nezastavit se aspoň na kafe, to zkrátka nejde .

Černošice – lávka pod okruhem – Lahovický most – původně jsem plánovala jet z Černošic po pravém břehu Berounky, ale

• dostatečně zabahněná kola
• naprosto prázdná cyklostezka
• blížíce se bouřková mračna
• a prudký (proti)vítr

Rozhledna Lahovice – tyhle dvě věže, či spíše vížky, na Lahovickém mostě jsem vždycky považovala jen za jakési vyhlídky, ale jsou fakt vedené jako regulérní rozhledny. A to jsou vysoké jen 9 metrů. Je z nich ale pěkná vyhlídka na Berounku a na soutok Vltavy s Berounkou. A jak se píše na webu – opravdu se rozhledny mírně chvějí, když dole na mostě projíždějí auta.

No a to je tak z našeho sobotního výletu po rozhlednách v okolí Prahy všechno. Tachometr mi ukázal krásných 93 km, a když se mi nakonec podařilo z hroudy bahna zase udělat kolo a původně bílé šatičky se zase vypraly do běla myslím, že to byl přece jenom velmi vydařený výlet .

A pokud by snad nějaký zlý bikerský jazyk chtěl někdy tvrdit, že v Praze a blízkém okolí nejsou žádné pořádné bikerské terénky, tak vám mohu garantovat, že jsou a troufám si říct, že i lepší než ty notoricky známé Brdy .

Fotky a mapu najdete zde.