Už jste někdy měli možnost nahlédnout do „dívčího“ deníčku? Já ano a řeknu vám, že to až tak nudné čtení není. A protože autorka není lakomá, tak vás nechá také nahlédnout

čtvrtek 6. 12. 2012 Rok plný změn – nová práce

Milý deníčku,
dnes mi potvrdili nástup na Žižkovu boudu na pondělí 10. 12. 2012, to je ta, co na ní natáčeli Holku na zabití.
Mám dorazit v pondělí co nejdříve, ale o dřívějším propojení Praha - Pec si můžu nechat jen zdát. Má expedice za prací tak započne „až“ v 7 ráno busem z Florence. Znáš mě, to abych snad ani nešla spát :))). Tím začíná první část bojovky.
Přestoupím v Hradci Králové, pak ve Svobodě nad Úpou, a když mi štěstí bude přát, snad dorazím kolem poledne na 2. zásadní stanoviště v Peci.

Odtud se vydám po modré snad směr Žižkova bouda. Ještě že mne kamarádi brali sebou na podzimní cyklovýlety, že jsem si po letech všimla takovéhoto barevného turistického značení na stromech, kamenech, domcích, ale hlavně rozcestnících. Já, která se ztratím i na parkovišti nákupního centra než najdu auto, se budu s báglem courat sama po horách. Naštěstí jsem klikařka, a když bude nejhůře, jistě potkám Krakonoše a ten mi ukáže cestu.

Podle strohých informací jedu zatím na tři dny, rozkoukat se a podívat se co mi připravili za pracovní smlouvu... Téměř netuším, do čeho jdu, ale jistě to bude úžasné, kamarádi za mnou budou často jezdit a i já se občas do Prahy vrátím... Miluji Vánoce a nenechávám si je zkazit místním folklórem stresu. Silvestr moc nemusím a klidně budu pracovat. Táhnu sebou i notebook pro styk s civilizací, ale uvidíme, jaké bude připojení.

pondělí 10. 12. 2012 Rok plný změn - příjezd

Milý deníčku,
mou cestu provázela drobná sněhová kalamita. Hned od domu nejel autobus v čase, tak už jsem začala panikařit. Naštěstí metro záhadně skluz dohnalo a z Florence jsem odjela v 7 hodin podle plánu. Do Hradce jsme přijeli načas, našla jsem správné nástupiště J2, ale bus do Svobody nad Úpou měl 45 min zpoždění. Samo bus do Pece nečekal, ale naštěstí jel za hoďku další.

Pec jsem poznala i po dvaatřiceti letech, co jsem tu nebyla. Vzala jsem své bágly, pod kterými jsem se málem zlomila, a vyrazila jsem hledat modrou. Když jsem došla k Javoru, podepřena trekovými hůlkami, přiznávám, měla jsem dost. A přede mnou další krpál, o kterém jsem pochybovala, zda bych ho vůbec sjela na lyžích dolů. V tu chvíli jsem zahlédla, jak přichází kluk k zaparkovanému sněžnému skútru - prostě jsem se ho zeptala, jestli by mě nehodil na Žižkovu boudu, ale on, že jede na druhou stranu. Pak zvedl oči, a když mě viděl, už jen hlesnul „jasně“. Sedla jsem za něj s pocitem, že mne můj batoh převáží, ale v tom se rozjel a dal plnej… Křečovitě jsem se držela a nic jsem neviděla, jak mi stříkaly slzy strachem, že mne ztratí a já to půjdu pěšky. Ale za chvilku jsem stála před boudou a než jsem se stačila rozkoukat a poděkovat, kluk byl v tahu...

Žižkova bouda je z venku, jak z obrázku. Bohužel jsem neměla sílu ji vyfotit. Brodila jsem se snad v půl metru sněhu a nemohla jsem ani najít vchod, jak jsem byla z cesty vorvaná. Ale nakonec jsem našla provozní, lehce jsem vybalila a byla jsem postavena do kuchyně ke dřezu - křest :))). A pak jsem celé odpoledne drbala 100letou špínu a mastný hnus.

Zvolna se tu rozhlížím a marně přemýšlím, kde a kdy probíhala ta rekonstrukce, o které majitelé mluvili. Retro jak z instruktážního filmu Holka na zabití s Veškrnkou, který jsem zhlédla před odjezdem. Zatím nefungují myčky, všude je trochu bordel. Je pondělí a v pátek mají najíždět první hosté. Ale jistě to stihneme všechno připravit...

Poznávám také své kolegy, je to taková různorodá ftipná partička. K večeru se dozvídáme, že přislíbená strava po příjezdu má začít fungovat snad až od čtvrtka. V batůžku mám pár müsli tyčinek a chleby se salámem na cestu. Zítra se snad dozvíme více info k našemu pobytu, třeba jak to bude se samostatným pokojem nebo co vlastně bude v té pracovní smlouvě :))).

Jinak je tu ale krááásně, moje milované hory, sníh a vlek za chalupou :))).

sobota 29. 12. 2012 Rok plný změn – II. Turnus

Milý deníčku,
venku je nádherně... :))) a my se tu stále snažíme..., těžko říci o co. Hosté začali najíždět a jsou celkem spokojeni i nadšeni. Bouda na sjezdovce, co si více přát. Čekám na přidělení úkolů před vrcholem sezóny, tedy koncem roku. Snad ani nemám chuť vyprávět, s čím vším je možné se tu setkat... Ale třeba, až si to tu zorganizujeme, třeba to i pude, nebo prostě nepude a já půjdu dál...

Smlouvu stále nemám :o(

čtvrtek 3. 1. 2013 Rok plný změn - smlouva

Milý deníčku,
od dnešního dne jsem řádným zaměstnancem s pracovní smlouvou. HURÁÁÁ! Pravda, není sice zcela podle mých představ, ale JE :)))

čtvrtek 14. 2. 2013 Kdo přežije: Žižkova bouda - ještě jsem ve hře…

Milý deníčku,
už nemám ani sílu psát – sem ani kamarádům. V myšlenkách mi stále zůstávají a doufám, že až se vrátím z pod smrčku zpět do civilizace, zase společně vyjedem na kolech...

Horské příběhy jsou, čím déle pobývám, drsnější a drsnější. Raději se o ně ani nedělím. Čekala jsem, že hory budou tvrdé, ale ne, že ten kdo je hloupější a vulgárnější, ten se snáz udrží na pozici, a to i té poslední čudly v boudě. Byla jsem „kůň“ původního šéfa, který byl odejit. Má pracovní pozice nejlépe oblékané zoufalkyně je ohrožena.

Před odjezdem na moji třídenní dovolenou mne opustila má jediná podřízená, že už tuto práci dělat nechce. Řešili jsme co dále. Koho přijmout tak na rychlo. Odešla dveřmi, aby se za pár dní vrátila snad oknem a pomluvila, co se dalo. Zkrátka po mém návratu z dovolené už byla zase na boudě a sdělila mi, že teď je moje nadřízená ona a že jí mám odevzdat klíče od skladů a že mne teď povede. Tak to tady chodí, milý deníčku...

Je na čase hledat si novou práci, za chvíli končí sezóna, beru všechno... čím mohu zaplatit své složenky.

Ale aspoň něco veselého z mého života - „mise záchodová prkénka“. Jelikož nová parta usoudila, že jsme do jejich příjezdu nic nedělali, začali jsme odmontovávat záchodová prkénka, což sama nezvládnu, umyjeme je houbičkou na nádobí a domestosem (tak si představuji, že to chodí na vojně). Nemám sílu je odšroubovat, natož je smontovat dohromady. Ale nějakým záhadným způsobem se mi podařilo smontovat dvě dohromady :))).

Splnila jsem si sen o práci na horách, jak ony, tak i já máme sice už trochu po sezóně, ale časem zůstanou jen ty krásné vzpomínky a pár fotek...

Původní plány byly, že za mnou budou jezdit kamarádi, ale je mi jasné, že za tyhle ceny
800,- polopenze noc/os.
620,- permice/den
120,- parkoviště/den
bagáž na boudu zdarma
skůtr jedna jízda na boudu 400,- (2 os.)
se sem nikdo nehrne. Ale majitelé si nedají říct. Ani když mají neustále volné pokoje :))).

Bouda je odprášena, zbytek na vlastní nebezpečí... Sněhu je po celou sezónu spousty, slunečné počasí střídá sněhánkové. Na prázdné sjezdovky, které jsem si stihla alespoň trochu užít, najeli prázdninoví hosti, tedy je u vleku plněji a aspoň tam radostněji :))).

středa 8. 5. 2013 Zápočťák

Milý deníčku,
včera jsem si vyzvedla na poště zápočťák o svém konci práce na boudě. Pracovala jsem pro parchanty, tedy bych neměla být překvapena, ale jsem... Jsem tedy bez výpovědi, ale ukončena.

pondělí 12. 8. 2013 Jsem zase ve hře

Milý deníčku,
po nějakém čase zase přidávám pár řádků. Do konce prázdnin jsem ještě na cestách, ale v září se doufám můj život usadí. Mám novou práci...
V pondělí nastupuji jako školnice do mateřské školky. Volné víkendy na kolo... Po všech cestách už se těším, až se usadím.

středa 25. 12. 2013 Šťastné a veselé

Milý deníčku,
posledních pár měsíců jsem v jednom kole. Věnuji se nové práci a přestavbě bytu. Právě jsem předala k užívání obývák novému nájemci, tak je snad období chudoby a nejistot za mnou a já se budu moci vrátit mezi své kamarády.

Na kole jsem seděla naposledy o prázdninách, jinak makám, že nemám sílu ani odpovědět na maily. A spím. Usínám téměř všude. Zkušební dobu mám za sebou, to byla priorita č. 1. Ve školce mne příjemně překvapily hodné děti. Jsme zařízení, kde se věnují dětem na plno, že nemají čas ani zlobit. Ovšem dámský kolektiv, to je jiná káva. Mnoho řečí, kterými se nic nevyjádří, tak v tom bruslim...

A ještě se s tebou podělím o svůj Vánoční příběh:
včera na Štědrý den jsem domalovávala průchod z předsíně do kuchyně. Pět hodin odpoledne, já špinavá od sádry a barvy a napadlo mne, že na chodbě paneláku jsem udělala flek kolem po nějakém cyklo návratu, tak ho jen přemáznu zbytkem barvy. V jedné ruce kyblíček s barvou, ve druhé štětec, utahaná, přepracovaná a už jen slyším, jak se za mnou zabouchly dveře. Tak jsem, hanbou propadajíc, jak vypadám v tento sváteční den, musela k sousedům vypůjčit si telefon. Naštěstí si pamatuji číslo na bráchu. Ten samo neměl moje klíče u sebe, tak musel nejdřív domů a pak přes Prahu jet mne zachránit. Hoďku a půl jsem si poseděla na chodbě ve vůni smažených řízků a cinkání příborů od večeří. Všem svým kamarádům v duchu přeji - pokud i vy budete mít špatný den, ať i vy máte své zachránce, kteří se tomu s vámi ještě zasmějí...

sobota 4. 1. 2014 Nepřežívají schopnější...

Milý deníčku,
po loňském roce plném změn a práce se letos hodlám usadit... Já vím, stejně mi to nevěříš :))) No prostě loni jsem makala, abych přežila, a letos se hodlám i bavit. Mám nový chytrý telefon s neomezeným paušálem, ale trochu se mnou ten chytrolín chytračí. Píšu, píšu a najednou zjistím, že volám. Ale my to spolu a s trpělivostí všech mých kamarádů dáme, protože

„Nepřežívají schopnější, přežívají ti, kteří jsou schopni přežít“ :))).