O víkendu 18. - 19. 8. 2012 pořádalo mé "rodné" BBCC akci v KruHorách. Už dlouho jsme nikde společně nebyli na kolech a rosničky hlásaly, že vlivem závanu horkého vzduchu ze Sahary bude nádherný víkend, tak proč nevyrazit. Navíc mi začínala dovolená, takže jsem se rozhodla prodloužit si pobyt na severozápadě o výlet do Drážďan a Bad Schandau a vrátit se domů až v úterý.

Sraz byl stanoven na sobotní desátou dopolední v penzionu v Českých Hamrech. Cesta byla pohodová a ani jsem nebloudila. První překvapení mě čekalo v kopcích nad Vejprty. Přímo přede mnou se na horizontu náhle vynořila vrtule větrné elektrárny. Její blízkost a neočekávaná velikost byly odstrašující. Jsem zvyklá hledět na vrtule s hlavou zvrácenou k obloze. Tady jsem ale náhle hleděla vrtuli "z očí přímo mezi lopatky" . Chvíli to vypadalo, že silnice končí právě v místě, kde se lopatky vrtule protínaly, ale jakmile jsem popojela přes horizont, vrtule se poslušně zvedla na své majestátné noze k obloze a kolem ní se objevily další a další větrníky. Ano, jsem tu přece jenom správně v KruHorách a ne v nějakém Sci-Fi filmu...

Jak je u nás v BBCC pravidlem, "na nikoho se nečeká", ale znáte to . Než se vybalí kola, než se dá kávička, než se vykecáme, než... Zkrátka start bez problémů stihla i Gábina s Radanou, které přijely s více jak půlhodinovým zpožděním.

Dnešní trasu vybrala Jája a po drobné konzultaci s ostaními bylo rozhodnuto vyjet z Českých Hamrů po lesní silničce do Loučné a odtud do Německa, do Kurort Oberwiesenthalu. Tady jsme chtěli dobýt první vrchol dnešního dne - Fichtelberg (1.214 m n.m.). Velmi snadno jsme našli dolní stanici lanovky a východiště turistických cest, proběhla krátká diskuze, zda k vrcholu lanovkou nebo po svých a bylo rozhodnuto, že nebudeme zbytečně plýtvat silami. Dneska je ještě budeme potřebovat. A tak se šlo na lanovku.

Moje závratě nevyhledávají lanovky a podobné atrakce, ale tahle nebyla nijak adrenalinová. Navíc jela velmi klidně a nedrncalo to ani při přejezdu sloupů. Každý jsme jeli vlastní sedačkou, protože bylo možno zavěsit jen jedno kolo. To moje sice zavěsit šlo bez obtíží, ale dolů se mu v horní stanici nějak nechtělo, což obsluha lanovky vyjádřila známým "šajze"... Chtěl jsem pánovi říci, že i když "Ich spreche nicht Deutche", tak slovu "šajze" rozumím velmi dobře. Nicméně nevypadal, že by měl smysl pro humor a že by chtěl konverzovat na téma povolená slova při sundávání kol z lanovky... Raději jsem to tedy přešla, poděkovala jsem a zmizela jsem...

Na vrcholu Fichtelbergu bylo víc než živo - byl tu sraz motorkářských veteránů. Kousky tady byly k vidění pěkné, copak o to, ale o vrcholové kávě jsme si mohli nechat tak akorát zdát. Raději jsme tak volili ústup na Boží Dar. Na bývalé hranici nad Božím Darem se naše skupina rozdělila. Většina se jela podívat do Božího Daru a pak dobýt ještě Klínovec, já jsem vytvořila odloučenou skupinku, jejímž záměrem byl návrat do Kurort Oberwiesenthalu a koupel v místních lázních či na koupališti, které byly zaznamenány v mapě. Chvíli jsme ale ještě poseděli na lavičce nad bývalou hranicí. Ta by asi vyprávěla, kdyby mohla mluvit. Nebo raději ať mlčí... Byla to velmi zvláštní doba a je dobře, že už je to za námi a že tady už přes silnici žádná závora není...

V Kurortu jsme nejprve dali výbornou kávu na terase horského hotelu. Pod námi leželo celé městečko a my marně přemítali, kde asi tak může být ukryto to koupaliště nebo lázně. Ani obsluha nám nedokázala poradit, jen na nás hleděla takovým zvláštním výrazem... Ten nám byl jasný, až když jsme našli koupaliště opuštěné a uzavřené a lázně jsme nenašli vůbec. Ta dívčina si musela myslet, že jsme se asi zbláznili, když jsme se tady chtěli vykoupat .

No nic... Bylo rozhodnuto vrátit se na základnu, ale jak jsme projížděli kolem nádraží, akorát se chystal k odjezdu parní vláček. No to je nááádhera... Proč se nesvézt?!? Zakoupili jsme jízdenky na 3 stanice s tím, že zajedeme prozkoumat koupaliště ve Vejprtech. I tady ho avizovala modrá značka v mapě.

Cesta vláčkem byla parádní. Zvlášť když valná většina cestujících zvolila poslední otevřený vagón, takže v ostatních bylo místa dost a dost. My jsme byli ve vagónu sami, ale cestu jsme nakonec v podstatě strávili na plošině mezi vagóny. A co nás zaujalo nejvíc?!? Paradoxně průvodčí a jeho pohyb mezi vagóny. Ty nebyly průchozí, takže průvodčí přelézal z jednoho vagónu do druhého venkem přes schůdky. Okamžitě nás napadlo to zkusit také, ale raději jsme myšlenku zaplašili hned v zárodku. To by se průvodčímu nemuselo líbit .

Vystoupili jsme na lesním nádraží Niederschlag a odtud jsme pohodlnou lesní silničkou dojeli až do Bärensteinu. Přes most pak už byly Vejprty. Na tohle městečko jsem byla velmi zvědavá a chtěla jsem si ho prohlédnout, ale chuť mě přešla jen jsme se přiblížili k ceduli. Ihned za mostem nás přivítaly vietnamské stánky a za nimi cosi, co na mě působilo jako změť špíny, nevkusu a ruin. Mezi tím se pohybovalo zvýšené množství snědých spoluobčanů. Původně jsme si mysleli, že si tady dáme jídlo, ale to nás rychle přešlo. Restaurační zařízení bylo buď opuštěné, nebo vypadalo tak, že bychom tam nežádali ani chléb se solí. Tady se lidem asi musí žít dost ztěžka. Jídlo jsme si dali až nad Vejprty, kde jsme, zcela nečekaně, narazili na hotel Harlekýn. Příjemné místo, příjemné jídlo, příjemná obsluha. Jo a samozřejmě jsme nezapomněli zjistit, jak je to s tím koupalištěm. Není tady. Bylo, ale už není. Našli jsme rybník, kde koupaliště bývalo, ale nikdo se tam nekoupal. Proč, to jsme už nezjišťovali.

Od Vejprt jsme sjeli do Kovářské, a kdo to nestojí u silnice, jako Radana a telefonuje.
"Ahoj, kam jedeš?!?"
"Do Hamrů..."
"No tak jestli jedeš směrem, kterým stojíš, tak ti garantujeme, že jedeš do Vejprt..."
Ještě, že nás potkala . Radanu jsme otočili správným směrem a za chvíli jsme narazili i na zbytek BBCC. Samozřejmě na zahrádce u cukrárny, kde taky jinde . Při kávě ještě proběhla diskuze o návštěvě místního Muzea letecké bitvy, které tady bylo zřízeno na památku bitvy v září 1944, kdy zde bylo během krátké chvíle sestřeleno 13 amerických "létajících pevností". Naše lenost ale zvítězila s tím, že se tam stavím v neděli, až se budu přeuťovat do Německa. Opravdu jsem se tam stavila a zjistila jsem, že muzeum je otevřeno pouze v sobotu od 14:00 do 18:00 a musím konstatovat, že vnější zjev zařízení od návštěvy přímo odpuzoval. Oprýskaná cedule na plotě, zarostlá zahrada, nevzhledný domek. Tohle je památník slavné letecké bitvy, kde se navíc každoročně konají pietní setkání?!? Tak to teda pardon, ale tohle místo má k důstojnosti hodně daleko. A jestli je uvnitř k vidění to co zvenčí, pak si nejsem jista, zda stojí za to se sem vracet. Ale tohle posoudit fakt nemůžu.

Cestou z Kovářské jsme zavítali ještě k Palouku mrtvých. Vůbec jsem netušila, co mám od toho místa očekávat, jen mě v mapě zaujal název. Našli jsme zde kamenný památník s nápisem "Rašelinná slatina. Švédský hrob, 1641". Až doma jsem se na internetu dočetla následující:

"Paloukem mrtvých je označováno rašeliniště ležící poblíž železniční stanice Kovářská. Místo bývá nazýváno též "rašeliniště smrti", neboť zde v roce 1641 během třicetileté války utonul celý oddíl těžké švédské jízdy. Dříve byla tato událost považována spíše za pověst, ale v roce 1924 zde byly při těžbě rašeliny skutečně nalezeny zbraně a pozůstatky vojáků a koní.
Na místě tragédie se nacházel měděný reliéf na žulovém podstavci, dnes však již bohužel zůstává pouze kamenný podstavec, protože měděná deska na čelní straně byla ukradena."

Zajímavé místo. Vůbec by mne nenapadlo, že je tady nějaká rašelinná slatina a už vůbec ne, že se tady mohlo odehrát něco takového. Bůh ví ale jak to tady vypadalo v době 30ti leté války. Přece jenom na krajině za těch více jak 300 let dost zapracovala rekultivace, výstavba místní tratě, výstavba cest a do značné míry i vysychání a úbytek vody. Dneska by tady vojenský pluk asi neutonul...

Tak tohle byla poslední zastávka sobotního výletu. Během chvíle jsme byli zpět v penziónu v Českých Hamrech a večer probíhal standardně dle dobrých tradic BBCC .

Osobně musím říct, že Krušné hory jsou pro mě bílým místem na mapě. A že je tady co objevovat, o tom jsme se o víkendu přesvědčili víc než dost. Najezdili jsme sice málo - na tachometrech jsme měli asi 32 km, ale viděli jsme toho hodně. A když se budete nudit, můžu vám výlet do KruHor jen a jen doporučit .