Kroměříž

Kroměříž a já:

• Kroměříž:

  Kroměříž jako město na mě zapůsobilo velmi silným dojmem. Je to nádherné město a právem si zaslouží být zapsané mezi památky UNESCO. Centrum je nabité pamětihodnostmi a velmi mě potěšilo, že historické domy jsou zachovány ve své původní kráse. A pokud byly udělány nějaké stavební zásahy, pak velmi citlivě.
  Za návštěvu tady stojí mnoho míst a za ty dva dny se to vše ani nedalo stihnout.
  Tentokrát jsem byla v Kroměříži bez kola, ale ráda bych se sem ještě někdy podívala i s kolem a podívala se kousek po okolí.
  Návštěvu Kroměříže hodnotím velmi pozitivně, nicméně přece jenom si neodpustím rejpanec - v ostrém protikladu k památkám stojí zajištění turistických služeb:
  • zlevněnou vstupenku VIA ARTIS nebylo možno koupit v Mincovně, prý ji dostanu jen na zámku. Později mi ale na zámku něco takového popřeli. Já jsem ale okamžitě odmítla běhat mezi objekty sem a tam, takže všude inzerovanou kumulovanou vstupenku jsem nakonec nekoupila a na tuto službu turistům mám svůj názor...
  • všude bylo možno získat informační skládačky zdarma, jen na zámku stály 5,- Kč/kus. Resp. zpoplatněny byly ty v češtině, v němčině a angličtině byly zdarma.
  • průvodci jsou brigádníci, což by mi vůbec nevadilo, kdyby byl alespoň nějaký náznak o jejich řádném zaučení nebo alespoň náznak nějaké kvality. Nevadilo mi, že informace četli z papíru, ale dost tragické bylo, že vlastně ani sami nevěděli, co čtou. Na většinu dotazů pak člověk dostal odpověď pokrčením ramen nebo "to nemám v papírech". Nějaká snaha zjistit si sám informace o objektu, ve kterém provázím, to ani omylem. Možná teprve probíhá nájezd na sezónu, nicméně i tak bych očekávala, že nebudu dělat pokusného králíka, když platím plnou cenu a ne nějakou "předsezónní".
    Výjimkou byla komentovaná prohlídka vláčkem v Podzámecké zahradě, kdy byl komentář puštěn z CD. Úkolem průvodkyně bylo propojit komentář vizuelně s tím, o čem se mluvilo, a na několika místech doplnila prohlídku výkladem. Ale vláček provozuje soukromá firma, ostatní objekty jsou v majteku státu...

• Arcibiskupský zámek:

  zámek není svoji rozlohou příliš velký, ale skýtá několik možností prohlídek:
  • samozřejmě jsou to reprezentační prostory v 1. patře zámku - podle dostupných materiálů jde o velmi krásné prostory se zachovalou výzdobou a mobiliářem, ale tuhle prohlídku jsem nakonec z časových důvodů musela oželet. 90 minut bylo přece jenom dost. Tak snad někdy jindy.
  • zámecká věž - není příliš vysoká, ale bohatě stačí na výhled po historickém centru Kroměříže a okolí.
  • zámecká obrazárna - té věnuji samostatný blok dále.
  • Sala Terrena - nachází se ve spodní části zámku. Jde vlastně o propojení zámku s Podzámeckou zahradou. Tento prostor byl zpřístupněn pro veřejnost asi před 2 lety a v dostupných materiálech se o něm lze dočíst jen samou chválu. Měla jsem velký zájem tyto prostory navštívit, ale realita byla poněkud tvrdá. Prohlídky jsou pouze s průvodcem a je stanoven min. počet 5 osob. Bohužel jsou prohlídky navíc vypisovány dle možností zámku, takže si ani není možné naplánovat nějakou pevnou hodinu. A běhat v průběhu dne neustálena zámek, zda prohlídka bude či se zase posune... tak to opravdu bylo nad moje síly. V sobotu byly navíc tyto prostory uzavřeny z důvodu svatby a první prohlídka byla vypsána až na 14:00 ovšem s dovětkem "pokud svatba skončí"...
    Je škoda, že v tomto případě není paní pokladní (která měla rozhodující slovo) na zámku poněkud pružnější a dost dobře nechápu, proč raději nechá průvodce 20 minut sedět nečině na zadku, zatímco mohla zinkasovat 70,- Kč, resp. 140,-, protože zájemci jsme byli dva. Nevím, zda se pokusila o vtip, ale její poznámka "tak musíte přijet ještě v létě, to jsou prohlídky častěji" mi jako vtip rozhodně nepřišla.
    Sala Terrenu jsem nakonec "ošmírovala" přes okna z Podzámecké zahrady, resp. viděla jsem to, co mi notně zašpiněná okna umožnila. Výklad ale přece jenom chyběl...

• Zámecká obrazárna:

  tak tohle je bezesporu perla Kroměříže. Alespoň pro ty, kteří mají barokní malířství v oblibě. Já se přiznám, že mu teprve přicházím na chuť, nicméně sbírka v Kroměříži je opravdu nádherná. A co jsem ocenila nejvíc - bylo zde velmi málo lidí, takže byla možnost si vše v klidu prohlédnout.
  Samozřejmě jsem nejvíc byla zvědavá na Tizianův obraz Apollo a Marsyas, který byl impluzem pro tuhle cestu do Kroměříže. A musím říct, že rozhodně nezklamal. Ve své bájné krutosti je nádherný a je to velmi zvláštní pocit před takovým plátnem stát a mít možnost porhlédnout si i ty nejmenší detaily obrazu.
  Ale není to jen Tizian, kvůli kterému je návštěva zámecké obrazárny "malým svátkem". Všechny obrazy jsou nádherné, ať už jde o malíře známé jako je Cranach st. nebo Aachen, nebo o malíře méně známé či zcela neznámé.

• Mincovna + vodárna + Orlovna:

  Do tohoto objektu jsem šla hlavně kvůli bývalé vodárně, protože v takovém zařízení jsem ještě nebyla. Bohužel nebyl průvodce, takže jsem si vodárnu prohlédla jen za pomoci materiálů, které jsem si sama našla na internetu, a z toho, co se psalo po informačních tabulí. Nicméně i tak to bylo zajímavé.
  A zajímavá byla i mincovna - tady mě ani tak nezaujaly razící stroje, jako ftipně udělaná expozice o vývoji peněz a pak názorné ukázky "co za kolik".
  Objekt mincovny a vodárny je propojen tzv. Orlovnou, což bývala tělocvična, dnes se zde pořádají výstavy. Já se ale zrovna trefila do doby mezi výstavami, takže Orlovna byla prázdná...

• Podzámecká zahrada:

  Pokud by jí člověk chtěl projít sám, asi by si na ni musel vyhradit celé jedno odpoledne. A tolik času jsem opravdu neměla. Návštěvu téhle zahrady jsem pojala odpočinkově a prvně v životě jsem využila možnosti projet se elektrickým vláčkem v rámci komentované prohlídky. Z internetu jsem věděla, že jsou dvě možnosti tras - historická a poetická. Měla jsem sice zájem o historickou trasu, ale ve tři hodiny odpoledne už jsem si moc vybírat nemohla, takže jsem vzala to, co bylo na řadě a absolvovala jsem trasu poetickou. A musím řict, že nelituji.
  V propozicích bylo, že mluvené slovo komentované prohlídky je prokládáno poetickou hudbou k rozjímání. Že ale může být poetická hudba třeba Dům holubí od Schelingera nebo dětské písničky Svěráka a Uhlíře, to jsem opravdu netušila . Na počátku to byl trošku šok, nicméně nakonec i tato hudba dokázala navodit pohodovou atmosféru.
  Projížďka jako taková byla velmi příjemná. Jednak jsme se dozvěděli něco o historii zahrady, a pak jsme byli upozorněni na některé vzácné druhy stromů, které bych v parku sama hledala jen ztěží. Takže konečně už vím, jak vypadá takový liliovník tulipánokvětý .
  Jediné, co mě u Podzámecké zahrady zarazilo bylo, že působí takovým neupraveným dojmem. Je poměrně zarostlá - travnaté plochy se zde zcela evidentně nesekají. Maximálně ty přímo před zámkem. Zda je to záměr nebo není, to jsem se nedozvěděla.
  A bohužel akorát prochází revitalizací před sezónou některé vodní plochy. Ale s tím se holt nedá nic dělat.
  Jo a co ceňuji, to byli cyklisté - ty co jsem viděla, tak všichni bez jakýchkoli problémů dodržovali zákaz jízdy na kole a zahradou procházeli pěšmo.

• Květná zahrada = Libosad:

  Na tuhle zahradu mi zbývalo už velmi málo času, takže jsem ji nestihla projít celou. Nicméně dovedu si představit, že si něco takového zřídí člověk pro svůj odpočinek a rozjímání. V horkém létě tady muselo být velmi příjemně. A zcela jistě je i dnes.
  V téhle zahradě mě hlavně zajímal pavilon s Foucaultovým kyvadlem - komentovaná placená prohlídka ale byla velkým zklamáním. Jednak se v čase naší prohlídky do pavilonu nahrnul zájezd polských důchodců, takže do českého výkladu zaznívala polština. Pro návštěvníky je komentovaná prohlídka vždy v půl, tak dost dobře nechápu, proč pro zájezdy s vlastním průvodcem nemůže být v celou.
  A pak se tady nejvíc projevila nezkušenost průvodkyně. Pavilon byl kdysi konstruován jako vodní pavilon s důmyslným systémem vodních trysek, které nečekaně stříkaly vodu po návštěvnících, tvořila různé fontánky a ve vodních saloncích dokonce voda stékala po stěnách. Paní průvodkyně tuto skutečnost přešla ukázáním obrázku A3 s půdorysem pavilonu přes který vedly různé čáry s tím, že "jak vidíme, vedlo tu potrubí různě a bylo ho tu hodně". Víc ani nebyla schopna vyjasnit.
  Obdobné to bylo s Foucaultovým kyvadlem. Jistá si byla jen v tom, v kolik hodin kyvadlo zastavila a spustila, protože nějaký výsledek je patrný cca po 45 minutách. Takže pokud někdo plánuje využít placené komentované prohlídky v pavilonu s Foucaultovým kyvadlem, tak peníze raději ušetřete. To, co je člověk schopen zjsitit si sám velmi snadno a zdarma na internetu je víc, než co se dozví na místě samotném za obolus 30 Kč.
  Ale jinak se mi Květná zahrada líbila, to zase né že ne. Výhled z kolonády na věže zámku a kostel sv. Mořice byl nádherný a samotná zahrada byla krásně upravená a celkově působila velmi příjemným dojmem.

• Náměstí a domy:

  V centru Kroměříže nelze přehlédnout množství historických domů. Tady mě překvapila jednak jejich zachovalost - alespoň z vnějšku budov nebyly patrné žádné výrazné novodobé stavební úpravy. A dále mě zaujala jejich upravenost. Všechny domy zářily barevnou fasádou a neuvědomuji si, že bych viděla nějaký zchátralý dům, na jehož úpravu majitel nemá nebo nechce dát finance.
  Pravda, Praha má také ve svém historickém jádru spoustu krásných starých domů, ale že by byly tak upraveny jako v Kroměříži, to ani omylem. Centrum Prahy je slité do šedi, ve které se snadno krása jednotlivých domů zanikne.
  Zkrátka centrum Kroměříže se mi velmi líbilo a pokud do města zavítáte, rozhodně stojí za to projít se uličkami mezi třemi hlavními náměstími - Velkým, Masarykovým a Riegrovým. Určitě nebudete zklamáni.

• Kostely, kaple a kříže:

  Navštívila jsem velké kostely v centru - sv. Mořice, sv. Jana Křtitele a Nanebevzetí Panny Marie, ale byla jsem se podívat i na pravoslavný kostel a na kostelík sv. Floriána. A samozřejmě jsem potkala spoustu soch a osamocených křížků. V Kroměříži zrovna probíhal projekt "Otevřené brány", kdy byla možnost využít v kostele služeb průvodce. Pravda, byli to opět studenti, ale popovídání s nimi bylo nakonec velmi příjemné. Této možnosti jsem využila v kostele sv. Mořice a v kostele Nanebevzetí Panny Marie.
  Návštěvu kostelů v Kroměříži mohu každému jen doporučit. Nejen pro jejich nádhernou výzdobu, ale každý skrývá i nějakou tu svojí zvláštnost.
  V gotickém kostele sv. Mořice je to třeba barokní pohřební kaple, ve které jsou dvě hrobky. Jedna z nich je pak zdobena olověnými sochami. A mě ještě zaujala socha sv. Jana Nepomuckého zde zcela netypicky s okovy v ruce.
  Kostel Nanebevzetí Panny Marie je kostelem barokním, nicméně jediná kostelní věž v pravém rohu průčelí je z původního gotického kostela. Uvnitř pak lze najít, mimo jiného, jeskyni s Pannou Marií Lurdskou nebo Apoštolské požehnání farníkům od otce Jana Pavla II.
  Zkrátka kdo rád kostely navštěvuje, pak tady rozhodně nebude zklamán.

• Muzeum:

  Do muzea jsem šla hlavně ze dvou důvodů - chtěla jsem vidět technický unikát Linduškův časostroj a dále jsem chtěla navštívit Památník Maxe Švabinského.
  Linduškův časostroj je opravdu velmi unikátní hodinářský výtvor. Jen je škoda, že již není funkční a asi ani funkční již nikdy nebude. Vnitří stroj je totiž vyroben ze dřeva, jehož přirozené sesychání je zřejmě příčinou toho, že se stroj zastavil. Hroty ozubených koleček jsou dělané jednoduše z natlučených hřebíčků.
  Stroj ukazoval několikero časů - ten běžný, pak třeba "pracovní", počítal týdny, měsíce, ukazoval čas v různých exotických městech jako třeba Singapur nebo Bombaj. Rok byl atypicky rozdělen do 13 měsíců - 12 známých má 28 dní, třináctý, "Marcinec", má pak 30 nebo 31 dní (to už si nepamatuji) a sloužil k vyrovnání dnů v roce.
  Bohužel, přesná funkcialita stroje není popsána a také již zřejmě není nikdo, kdo by dokázal chod stroje nějak podrobněji popsat. Paní průvodkyně z muzea sice nějaké znalosti měla, ale rovnaly se spíš tomu, co se dá načíst na internetu. Nic navíc jsem se nedozvěděla.
  A je také škoda, že expozice není doplněna fotografiemi mechanizmu - do stroje se dá nahlédnout jen škvírou z boku, což není nic moc. Nicméně i přesto je tento časostroj natolik unikátní, že rozhodně stojí za krátkou návštěvu. Podle informací z internetu - kdo se zajímá pouze o časostroj, ten ani nemusí platit vstupné.
  Bohužel, v muzeu nebylo možné fotit a vzhledem k tomu, že Linduškův časostroj stál v těsné blízkosti pokladny a moji návštěvu ještě "jistila" průvodkyně, nebylo opravdu možné pořídit jedinou fotku.
  Památník Maxe Švabinského je pak v 1. patře muzea a po pravdě musím říct, že jsem vůbec netušila, co si pod tím představit. Byly to obrazy - 130 děl, které tvořily průřez jeho tvorbou. Nevím, zda bych sem šla, kdybych věděla, že jde o obrazy, protože zásahem základní školy, kdy jsme v 6. třídě museli na povinnou výstavu do Jízdárny Pražského Hradu, se mi Švabinský dokonale zhnusil. Z té výstavy si výrazně pamatuji obraz "Srpnové odpoledne", před nímž jsem prohlásila "Švabinský, to bylo pěkný prase" a od té doby jsem se jeho obrazům vyhýbala.
  Teď jsem se ale na jeho obrazy dívala s úžasem a jsem velmi ráda, že se mi naskytla tato příležitost. Z obrazů Švabinského jsem byla nadšená a když jsem zjistila, že "Srpnové odpoledne" a cyklus "Rajská sonáta" lze i zakoupit, vůbec jsem se nerozmýšlela.
  Teď už jen obstarat vhodný rámeček .