Podzimní NaKolácký sraz...

Sněžné – Krátká – Kadov (mimochodem nechápu, jak si obec může schválit takovéhle internetové stránky), kde se odpojila bikerská sekce ronda, Lelek, Radius, heky a Bilicek – že prý si najdou nějaké to bahýnko a šišky a k obědu chtějí něco jiného než filé s bramborovou kaší, které nám objednal strejda Libor. Chtěla s nimi jet i Leona, ale že prý dneska sebou ženský nechtějí... - Fryšava - Tři studně, kolem kterých jsme ale jen projeli, - Sklené - Počítky - Vysoké - a měli jsme za sebou prvních cca 18 km furt a pořád po silnici a aby to nebyla zase až taková nuda, bylo to buď s kopce, nebo do kopce. Ostatně již při příjezdu na sraz jsme všichni pochopili, že v tomto kraji vůbec netuší, co je to rovina.

Po žluté na Zelenou Horu = ano, strejda Libor měl pravdu - po žluté to byl příjemný skopec, zatímco ze Žďáru bychom se sápali zase do kopce. U poutního kostela jsme měli chvilku volno, abychom si areál prošli. Zvažovali jsme i prohlídku s průvodcem, ale nakonec jsme ji zavrhli.

Dále po žluté - rozcestník U Jordánku - MTZ - Starý Dvůr - socha Mamlase = tak tohle byla docela pohodová cesta až na to, že nám čelo pelotonu rychle zmizelo z dohledu, na křižovatkách nikdo nečekal, tak náš zadní oj chvílemi netušil, zda jede správně. U sochy Mamlase jsme si ale byli jisti, že ano. A nakonec nezabloudil náš zadní oj, ale bloudnul si strejda Libor, takže jsme okruh kolem Hamrů vzali trošku jinak, než původně plánoval. Ale protože byl stejně trošku nepřehled v tom, jak to původně plánoval, bylo nám to vcelku jedno. Hlavně když jsme viděli Olšiakovy sochy a dostali jsme oběd .

Další sochou, kolem které jsme projeli, byl Hamroň. K téhle soše jsme původně měli na konci naše „sochařského“ okruhu zajet, ale když si holt náčelník plete ruce, tak jsme ho měli při cestě . Bohužel, socha byla zrovna v obležení dětí na vycházce, ale požádali jsme pančelku, zda bychom si mohli sochu vyfotit bez nich. To hemžení, které kvůli oddětění sochy nastalo, ale chvílemi vypadalo, že se děti množí, místo aby jich ze sochy ubývalo. Ve finále jsme to vzdali – bylo jasné, že nedocílíme toho, aby socha byla zcela dětí prostá.

Mamut a Rozštípená skála = Mamut byla další socha, kterou jsme navštívili. Byla trošku stranou v lese, takže u ní nikdo nebyl, a tak bylo možné pořídit společnou fotku. Rozštípená skála je přírodní útvar nad Mamutem. Strejda Libor nám ho chtěl nejprve zatajit, ale prořekl se, a tak jsme se na ten div přírody zašli podívat. Vždyť by to také byla škoda vynechat, když jsme cca 50 metrů od toho…

Kůň = cestou zpět do Žďáru jsme se zastavili ještě u sochy koně a pak už hurá na oběd. Ostatně v bříškách už nám slušně kručelo.

Žďár nad Sázavou = ze všeho nejdřív jsme jeli na oběd do jídelny Astra, kde bylo pro všechny objednáno smažené filé s bramborem. Je pravda, že cestou se trošku remcalo kvůli jednotné stravě, ale nakonec všichni oběd sbouchali až měli boule za ušima. Já se teda bez mučení přiznám, že jsem si dala jen bramborovou kaši a prásknu na Leonu, že filé vyměnila za řízek, ale aspoň byla spokojenost větší .

Po obědě byla naplánovaná návštěva zámku. Celý Žďár jsme projeli bez problémů v jednom pelotonu, ale u barokního mostu jsem se rozhodla fotit a všichni se mi ztratili. Potkala jsem jen Majkla, na kterého jsem houkla, že se jede k zámku a zavěsila jsem se za něj a šplapali jsme, co to dalo. Pak mě ale zaujala stavba na druhé straně ulice, tak jsem zastavila a tzv. Dolní hřbitov jsem ofotila. A to bylo moje štěstí, protože jsem zjistila, že jsem na konci Žďáru, což znamenalo, že jsem zámek minula a Majkl odšlapal kamsi do neznáma. Ale jelo mu to pěkně, to je fakt . Na zámku se zatím děly věci… Při prohlídce místního shopu se sklem drcnul Kominík do poličky a rázem měl kupu střepů pro štěstí. To štěstí mu vytáhlo z peněženky 680,- Káčé, ale aby mu to přece jenom nebylo líto, věnovala mu paní prodavačka skleněné těžítko. Myslím, že díky tomuto počinu nebude zámek ve Žďáru zapomenut .

Pilská nádrž - Hraniční kámen Polnička = tak tohle byla opravdu pohodička. Krásná cyklostezka kolem vodní nádrže. Mohli jsme se v klidu kochat podzimními lesy, jen jsme museli jsme dávat pozor na in-lajnisty . A navíc jsme viděli další Olšiakovu sochu Hraniční kámen – původně jsem si myslela, že to Olšiakova socha není, ale internet mě vyvedl z omylu.

V Polničce jsme jednak čekali na HMS, která na výjezdu ze Žďáru píchla a s bicanem opravovala. A pak se tady mužstvo rozdělilo na ty, co chtějí jet ještě přes Dářko a na ty, co chtějí místo Dářka do cukrárny . Já jsem byla v cukrárenské sekci, jak také jinak. Na HMS jsme čekali na rozcestí až Jerguš prozradil, že nedaleko je Dětská zahradní železnice, kde mají super palačinky. Bylo rozhodnuto: "jedeme na palačinky!" A HMS s bicanem nás najdou. A našli . Železnice nás ale zklamala – byl pátek, takže se nevařilo, jen se „točilo“. Aspoň že byl čaj, grog a pivo. Leona ale přijela s tím, že jsme minuli cukrárnu. COŽE?!? KDEŽE?!? A fakt že jo... Cukrárna byla super - dortíčky jedna báseň a káva i čaj výborné.

Světnov - za mostem ve směru na Cikháj vpravo = s plnými bříšky se nám šlapalo do kopce trošku hůřeji, ale bez těch dortíků v bříšku by se nám šlapalo ještě hůř. Ta popisovaná odbočka byla v kopci nad Světnovem a nějak netuším, za jakým to mostkem byla. Ale to je fuk. Byla to parádní lesní silnička, sice mírně do kopečka, jak jinak , ale jelo se po ní krásně. A těch hub, co rostlo kolem. Daly by se sbírat rovnou z kola, ale kam s nimi…

Po výjezdu na hlavní vlevo – kolem odbočky na Tři Studně - Fryšava a Houbiš - Kadov – Krátká - Sněžné = z lesní silničky jsme vyjeli na silnici mezi Skleným a Fryšavou, takže teď už jsme jeli po nám známé silnici na Sněžné. Ve Fryšavě jsme se ještě zastavili u soch Houbiše a v Kadově jsme se zastavili v estancii U Janečků na místní specialitu Kadovánek, což je jakýsi bylinný likér. Jestli léčí, jak voní, tak vím přesně, co zrychluje . Musím říct, že to byl parádní výlet. Libore díky .

Sněžné - po žluté- Podlesí = tak tohle byl na úvod příjemný skopec, navíc na dost dlouho poslední. Co si holt cyklista sjede, to si musí vyjet. Akorát že my jsme to tak nějak vyjížděli celý den . Ale abych si jen nestěžovala - byla to náádherná cesta přes louky pokryté jinovatkou. Jo, už je tady zkrátka podzim.

Po cyklo 4022 - Březiny - Pustá Rybná - zelená + cyklo 4105 - Pustá Kamenice = až k rozcestí Malení kout to pořád byla pohodová cesta, pak se nám ale do cesty postavil dokopec jako kráva. Nevím, kolik to mělo procent, ale bylo to dost hnusný stoupání na kótu 766 = Spálený kopec. A přitom to prý nebylo víc jak 80 výškových metrů… Odměnou nám ale byla náaadherná panoramata a až do Pusté Kamenice to zase byla pohodová lesní silnička.

Rychnov - Proseč = před Rychnovem jsme se ještě jednou zhoupli dolů a nahoru a pak už jsme byli v Proseči, kde jsme si vynutili obědovou pauzičku. Rozdělili jsme se do několika estancií – já jsem se přidala ke skupině, která zapadla do hotelu hned vedle kostela. Bylo to zařízení na hraně 4. cenové skupiny. Byla tam zima a byl tam všudypřítomný smrad z cigaret. Náš „zájezd“ personál sice trošku zaskočil, ale nakonec jsme dostali kafe (jestli se tedy ty bukvice vydávané za Segafredo dají vůbec kávou nazvat), čaj, pivo, polévku a já si dala vařené brambory. A přežili jsme to všichni bez úhony .

U ubytovny Toulovec vpravo = tak teď jsme konečně měli dorazit k cíli dnešní cesty, tj. na Toulovcovy maštale. Chvilku to sice ještě trvalo, ale lesní cyklostezka byla pohodová, byť jsme museli vystoupat další výškové metry.

Průjezd Toulovcovými maštalemi = tak průjezdem bych to zrovna nenazvala, protože ty se zkrátka projet nedají. Byla jsem velmi zvědavá, co to vlastně ty Toulovcovy maštale jsou a konečně jsem se dozvěděla, že jde o nevelký skalní útvar, který jsme si prolezli. Ale bez kol – ta jsme nechali uvázaná před "maštalemi. Proč se to ale nazývá maštale, to mi nějak uniklo – snad že prý se tady stájili koně, či co, ale Bůh ví…

Do Jarošova = první část cesty po červené byl docela kamenitý cross, ale zvládli jsme to. Když ne na kole, tak pěšky . A v Jarošově u rybníka jsme si dali zasloužené občerstvení. Jen ten „hostinský“ ve stánku byl nějaký divný. I lenochod by dokázal obsluhovat rychleji, takže se naše občerstvení nečekaně protáhlo a zatímco první už byli občerstvení, ti poslední ještě na svoje nápoje čekali…

Po cyklo 4021 - Budislav - Borová - po cyklo 4022 - Pustá Rybná - Březiny = tady už jsme se poněkud roztrhali. Bylo dost nadbytečné na sebe čekat a zdržovat se, takže rychlejší rychle odfrčeli a my pomalejší jsme v poklídku vláli kdesi za nimi. Teď jsme museli nastoupat ty výškové metry zpátky do Sněžného. Jeli jsme ale příjemnou lesní silničkou, takže se jelo celkem pohodově. Před Březinami jsme svedli se strejdou Liborem boj o to, kudy dál. On navrhoval kratší cestu přes Krásné, ale tu jsme odmítli s tím, že je tam krpál jako kráva a s ohledem na stav našich tělesných ostatků se raději budeme držet cesty, kterou známe. No, nebudu zastírat, že se strejda Libor nakvasil, ale než jsme dorazili do kempu, tak ho to přešlo. My jsme ale na další krpál už fakt neměli sil…

České Milovy - Milovy - Sněžné = v Milovech jsme ještě dali občerstvení v hospodě, abychom se posilnili na ten poslední dokopec do Sněžného. A fakt ta pauzička bodla, takže závěrečný kopec jsme nakonec zvládli bez ztráty „desítky“ .