« na kalendář

sobota 18. května 2013

Praha - Prčice 2013...

Naposledy jsem to jela v roce 2008 a nadešel čas to zkusit znovu chichichi.

Kdy jsem byla v Prčicích chichichi

Dokumentace:

cca v 8:15 u stanice metra Opatov
v 8:30 - po event. registraci. Pokud bude fronta, zvážíme registraci až v Týnci.
do Prčice klasika trasou pochodu, zpátky opět do Neveklova, ale jinudy, a pak už každý podle svého.
otevřela jsem oko a venku pršelo. Teda pršelo… Někdo tam se shora lil jeden kýbl vody za druhým. Okometricky jsem zaměřila všechny možné rosničky na internetu a zjistila jsem, že tyhle „přeháňky“ budou max do 11:00, odpoledne má být azuro. Obeslala jsem účastníky smskou a s wílou jsme se shodly, že nazouváme sandále a na srazu uvidíme.
razantně jsem musela obměnit garderobu - připravené kraťasy a nátělník šly zpátky do skříně, zatímco tříčtvrťáky, dlouhé návleky a triko s dlouhým rukávem šly ven. Jako vrchí vrstvu jsem zvolila rainlegsy a atombordel. Sucho a teplo je dneska přednější než paráda. Jen ty sandály jsem dodržela – přece jenom v morkých botách se mi celý den být nechtělo.
sraz na Opatově – první tu byla wíla, pak jsem přijela já s Valdekem, kterého jsem vyzvedla na Hlaváku, pak MiBo, fousáč z Ďáblic a snilard. Jen ronda s Lelkem nikde, ale jak jsme obratem zjistili, byli ukryti v autě a čekali, jestli přestane pršet.
začala registrace, jen ronda s Lelkem pořád váhali, zda se zaregistrovat nebo ne. Nakonec se zaregistrovali, ale navrátili se zpět do auta, že ještě počkají, co bude s tím počasím.
vyjíždíme. A k našemu překvapení jsme zjistili, že pršelo zřejmě jen na Opatově. Čím víc jsme se vzdalovali, tím rychleji déšť ustával a u Průhonic jsme už sundávali pláštěnky.

Opatov – Průhonice = podle propozic se mělo jet po Greenways (cyklo 11) přes Újezd, ale místní znalec MiBo tuto trasu zavrhnul. Jednak je to přes Šeberov lepší cesta, jednak je Újezd aktuálně neprůjezdný (musím říct, že tady jsou nějak silnice rozkopaný skoro pořád) a jednak se zbytečně ztratí a znovu nastoupá výška. No a tak se ujal vedení, šlápnul do pedálů a… A zmizel v dáli směr Šeberov… Šlapali jsme za ním, co nám síly stačili, plíce jsme zahazovali do příkopy, ale zastavit ho se podařilo, až když jsme najeli na cyklostezku za Šeberovem. Tady jsme se dozvěděli, že je tak nějak zvyklý jezdit průměrkou 27 km/hod., nicméně si myslel, že by těch 20 km/hod. mohlo pro skupinu stačit… Nedalo se nic dělat, ale museli jsme ho zklamat. Tohle by teda jako nešlo. Nechť si těch 27 km/hod. vydělí dvěma a vynásobí koeficientem skupiny a pak se možná trefí chichichi. Bylo na něm vidět, že dost nerad, ale bude muset ubrat…

Průhonice – Týnec = klasika po Greenways. Tady nemělo smysl cokoli vymýšlet. Navíc u Křížkového Újezda byla ještě tajná kontrola, ale fousáč říkal, že je tam takhle tajně uložená každý rok chichichi. Jo a tady mi vysloveně bodnul wílí štrúdl. Musím říct, že aktuálně chutnal dvojnásob dobře, protože se bříško začalo hlásit o nášup.

Týnec nad Sázavou = I. punkt. Na tachometru jsem měla 42 km (z toho 9 km na sraz), takže polovinu cesty už máme za sebou. Ufff. Pauzy jsme využili k doplnění energie, dojel nás tady Lelek s rondou a přijela HMS s Jurou, kteří se do Týnce přiautili. Akorát se už museli zaregistrovat jen jako pěšáci, protože registrace pro cyklo už byla ukončena. Ale to jim tak nějak nevadilo.

Týnec – Neveklov = opět klasika po Greenways.

Neveklov = II. punkt. Na tachometru jsem měla 56 km (z toho těch 9 mých), tzn. že do cíle zbývá ještě 29 km. Paráááda. S wílou jsme na náměstí okamžitě vpadli do cukrárny pro kávu a energetickou bombu. Musím říct, že dorty tady mají opravdu skvělé. Jen větrníky už vyjedli pěšáci… No a pak jsme se rozdělili na „srinterskou“ sekci = Lelek, ronda, MiBo, Valdek, kteří měli dnes v plánu najet cca 200 km. S nimi odjel i snilard. No naše „pomalá“ sekce = já, wíla, HMS a Jura se ještě chvilku exhumovala a vyrazili jsme asi čtvrthodinky za „sprintery“. A fousáč se oddělil úplně a šel si dát pauzičku se svíčkovou do místní estancie.

Neveklov – Kosova Hora = opět klasika po Greenways přes ten humusáckej houpavej dokopec. Božemůj, jak já tenhle přejezd nemám ráda… Ale každý kopec jednou skončí chichichi.

Kosova Hora = III. punkt. Na tachometru jsem měla skoro 70 km, takže zbývá posledních 12 km. Hurá. Tady už na nás také čekal Jardig, který nám přijel naproti z chaty od Tábora a byl tu i kamarád Jirka, který vyjel z Týnce asi v půl jedenácté domnívaje se, že nás stíhá.

Kosova Hora – Prčice = oproti propozicím jsem odmítla asi dvoukilometrovou zajížďku přes Radeč a drželi jsme se silnice rovnou na Mezno. Už jsem toho začínala mít tak nějak dost. Byla to ale pohodovka furt a pořád s kopce.

Prčice = CÍL. Na tachometru jsem měla 83,65 km (s těmi mými 9 na sraz). Vyzvedli jsme si botičku a svalili jsme se na trávu u zdi kostela. Střídavě jsme hlídali kola a střídavě jsme si šli obejít náměstí a doplnit, co kdo potřeboval. Lidí tu bylo jako much, ale nějak mi ale přišlo, že tentokrát jich tu bylo nějak míň lidí než jindy. Ale těžko říct. Těsně před naším odjezdem dorazil i fousáč, ale zpět s námi nejel. Že si odpočine a pak někudy vyrazí zpět na Prahu. No a Jardiga jsme tu ponechali svému osudu, protože ten zase pokračoval přes Borotínský kopec na chatu u Tábora.
Cestu zpět jsem vybírala tak, abychom nejeli stejnou trasu. Bylo ale jasné, že ty kopce si musíme nastoupat tak jako tak. A taky že jsme si je nastoupali chichichi. Cesta to ale byla velmi pohodová, po silničkách téměř bez provozu. A když nám do toho ještě začalo svítit sluníčko, jelo se parádně:
Prčice – Chotětice – tady nám cestu dost znepříjemňovaly autobusy, které tudy přijížděly do Prčice na svoz pochodníků do Heřmaniček. Jinak ale pohodička do kopečka s kopečka a do kopečka a na křižovatce na hlavní stálo to policejní auto, co se jím chtěla wíla nechat odvézt ku Praze chichichi.

Chotětice – Drábův mlýn – to byla ta část cesty od policajtů na křižovatce, pak HMS málem přehlédla odbočku vpravo a pak jsme sjeli do údolí jakéhosi potoka. No a mlýn byl tam, co jsme potkali tu kozu na silnici, u které jsme se nemohli dohodnout, zda je to koza nebo kozel a která nám dávala dost najevo, že ji rušíme u odpolední svačinky chichichi.

Drábův mlýn – Šebáňovice – tak v tomto úseku jsme se zase museli vysápat nahoru na kopec, ale odměnou nám byla ta úžasná silnička silnička mezi poli po horizontu. Pak jsme sjeli do Sledovic, kde byla ta krásná historická kaplička, u které HMS došel vzduch. Na jedno zasyčení mělo komplet prázdnou zadní duši, a tak musela měnit a mechanik Jura zůstal ochotně s ní. Dojeli nás až v Neveklově v hospodě. No a Šebáňovice to byla ta vesnice, kde jsem zakufrovala… Jo, i mě občas můžou dojít baterky chichichi.

Šebáňovice – Mstětice – tak tohle mýám zafixováno jako jeden dokopec. Sice se to houpalo, ale mám pocit, že dokopce v této části převažovali. Museli jsme se holt vysápnout na ten hřeben nad Neveklov, jinak to nešlo.

Mstětice – Neveklov = do Záhoří se to ještě malinkato zhouplo přes jednu vsrtevnici a pak byl sjezd až dolů na náměstí v Neveklově, kde jsme okamžitě zasedli do hospody chichichi.

Neveklov. Na tachometru jsem měla 111 km, takže jsem byla víc než spokojena. Odměnila jsem se šopákem, pstruhem na mandlích a čajem – měli tady jakousi záhadnou značku, ze které slečna neměla sil rozluštit, co je ovocný čaj a co ne, tak mi přinesla příchuť „gunpowder“. Střelný prach s ovocem asi moc společného nemá, ale nekazila jsem jí radost a musím říct, že nakonec byl ten čaj celkem i dobrý. A došlo k dalšímu dělení naší skupiny – wíla povolala „přítele na telefonu“ a domů se už nechala odvézt. O její tělesnou schránku se docela intenzivně pokoušel jakýsi bacil, takže do Prčic a zpět do Neveklova se statečně prokašlala a myslím, že těch více jak 120 km, které měla na tacháči, bylo s tím bacilem víc než slušný výkon. Já jsem krátce po sedmé odfrčela v doprovodu Jirky do Týnce, protože jsem se rozhodla stihnout vlak ve 20:38 a HMS s Jurou o něco později razili do Týnce rovněž, protože tu měli auto.

Neveklov – Týnec nad Sázavou – musím říct, že cestou do Neveklova jsem si ani neuvědomila, že jedeme pořád do kopce. V Týnci jsem byla za půl hodinky jako nic. Naprostá paráda, frčelo to samo. A ten jeden brdek mezi Soběšovicemi a Dunávicemi nebyl skoro ani cítit.

vlak přijel s mírným zpožděním, ale hlavně že přijel. Těch 35 km do Prahy bych po svých už neušlapala. Nějak mi to stačilo.
přišla mi SMSka od Valdeka, že dorazil domů. Na tachometru měl 174 km s průměrkou 19,57 km/hod. Tak to klobouk dolů. A to ještě litoval, že moc šetřil síly a mohl s Lelkem, rondou a MiBem klidně zkusit těch 200 km. Ach jo, ty mladý kluci chichichi. Ale klobouk dolů, byl to skvělý výkon.
Hlavní nádraží – kousek jsem si ještě popojela metrem na Vltavskou, ale pak už nezbylo nic jiného, než sednout na kolo a posledních 6 km do posledního dokopce odšlapat. Šlo to ztuha, ale šlo to, i když na kašpárka kolem Belvedéru jsem snad ještě nejela a doufám, že zase dlouho nepojedu chichichi.
byla jsem doma a na tachometru se objevilo 132 km, průměrka 15,8 km/hod. Rekord z roku 2008 jsem sice nepokořila, ale se svým výkonem jsem víc než spokojena.
sobota se přehoupla do neděle a do cíle, tj. zpět na Opatov, dorazil také ronda, Lelek a MiBo. Svůj plán = ujet 200 km, překročili dokonce o 1,5%, tj. ujeli 204 km!!! Průměrku nám radši nesdělili, protože bychom jim to stejně nevěřili chichichi. Zvlášť když to brali zpátky přes Brdy, aby si taky užili nějaké kopečky chichichi. Pánové, gratuluji, fakt dost dobrej výkon chichichi.
celkově mi to dalo 132 km, průměr 15,8 km/hod., čistý čas 8:20:00 hodin. Já osobně jsem se svým výkonem spokojena chichichi.
Díky všem za skvělou společnost a zase třeba příští rok chichichi chichichi chichichi.

logo na hlavní stránku copyright © vrstevnice 2013