« na kalendář

čtvrtek 21. - neděle 24. července 2011

Svatba na Lysé hoře...

Na Lysou vyjet jsem měla v plánu už hodně dlouho, ale že budu mít možnost pokořit ji při takto slavnostní příležitosti, to jsem fakt netušila chichichi.

Co - kdy - kde - jak...

* Svatební oznámení
* Svatba na Lysé hoře - info
* Svatba na Lysé hoře - diskuze
* fotky od crow75
* nějaké to kecání z našeho svatebního daru
* a dva obrázky - jeden pro Leonu a jeden pro hekyho, které novomanželé obdrželi v rámci svatebního daru (tohle je již jen fotomontáž, ty pravé byly z opravdových fotek a zapaspartované chichichi)
* moje fotky z mobilu
* fotky od crowa75

Čtvrtek 21. července 2011

Jestli bylo v letošním červenci hnusně, tak to bylo přesně v tomto týdnu... Českem se den před odjezdem proháněly přívalové deště a denní teplota klesla dost pod 20° C. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Teda na Lysou chichichi. A tak jsem uprostřed léta vyhrábla ze dna skříně zimní výbavu, zopákla jsem si, jak se balí "do deště" a hurá na cesty chichichi.

Odjezd:

 vlakem Ex 147 Hukvaldy ve 14:17 z Hlaváku do Ostravy a pak dál osobákem Os 3184 do Frýdku-Místku. Zbytek na Kohútku jsme dojeli po svých...

Ujeto:

 21,8 km
Vlak z Prahy jel v pohodě a k naší radosti jsme konstatovali, že peníze za místenky jsme rozhodně nevynaložili nadarmo. V Ostravě ale pohoda skončila, protože nás čekal naprosto idiotský přestup. Nádraží v Ostravě se totiž dělí na I. a II. Je mezi nimi vzdálenost cca 500 metrů a z I. na II. se musí přes spojovací chodbu ve výši prvního patra. No a my jsme, samozřejmě, přijeli na I. a měli jsme 10 minut na přesun na II., což obnášelo vystoupit z jednoho vlaku, nastrojit kola, vylézt nahoru do průchozího sektoru, projít chodbou a pak slézt zase dolů, odstrojit kola a nastoupit. Jezdící schody, samozřejmě, nejezdily, o výtahu jsme si mohli nechat tak akorát zdát. Moc jsme se u toho teda nebavili, ale zmákli jsme to a cca 5 minut před odjezdem jsme stáli u vlaku do F-M. Nákladní vagón byl nedobytný, ale průvodčí nám bez problémů otevřel dveře normálního vagónu nechť se naložíme. Už jsme zase sundavali brašny, když tu na nás průvodčí, zda víme, že je výluka. COŽE?!? No, že je výluka a z Packova nás poveze bus a náklaďák. Ale, že jsou poslední vlak s výlukou a když si počkáme cca 30 minut na další, tak pojedeme až do F-M bez problémů. Hmmmm... No tak jo...
Vlak odfrčel bez nás a v tu chvíli dostala polovina naší výpravy záchvat netolerance vůči ranám osudu. Ach jo, teď asi není ten pravý čas ostatním sdělit, že nás čeká od vlaku ještě cca 15 km po svých a že budeme nocležnit v jakémsi dětském táboře. Pokoušeli se o mě mrákoty při představě, že nás tam kdesi pod Prašivou čeká provlhlý, syrový a nevytopený cosi jako barák a v něm 16ti a 14ti lůžková samotka, bůh ví jaké sociálky a těžko říct, zda bude teplá voda... No, byla ve mě teda hóooodně malá dušička...
Ale nic se nejí tak horké...
Při čekání na další vlak jsme se stihli mírně posilnit a hned bylo o trošku lépěji. Vlak jel na čas, ale stavěl u každého patníku. Takhle pomalu nejezdí ani tramvaj. V 19:20 jsme konečně byli ve F-M, nasedli jsme na kola a vydali jsme se směrem jihovýchodním kamsi pod Prašivou, k chatě Pod Kohútkou, kde měla servírka Lucinka klíče od našeho "tábora".
Musím teda říct - všechna čest místním cyklostezkám. Dobrý asfalt, dobré značení, takže se jelo parádně, téměř po rovince. Až posledních 2,5 km se nám mírně zvedlo do kopce, ale i tak jsme těch cca 15 km zvládli asi za hodinku.
A konečně jsme spatřili naše bydlisko - moje obavy se napůl rozpustily, protože jsme stáli před upraveným a udržovaným zděným domem, kde tábor připomínalo jen pár stanů postavených na zahradě za domem. A tak jsme se docela s chutí vydali na Kohůtku pro klíče, což mělo být podle cedule na plotě 300 metrů do kopce. Jo, 300 metrů... Jednak to bylo více jak 500 metrů a jednak to byl hnusnej krpál chichichi. Ale spát jsme někde museli a co se dalo dělat, když klíče od našeho "tábora" měla servírka Lucinka. Aspoň jsme si dali čajík a kafe a někteří i něco ostřejšího, pozdravili jsme se s ženichem, poznali jsme jeho svědka a mírně odpočatí jsme sjeli zpět do našeho krátkodobého bydliště.
Budova nezklamala ani zevnitř. Teda nejdřív nás trošku potrápila s elektrikou, ale když jsme odhalili, že chyba není ve vedení, ale v prvních dvou vypínačích u vchodu, jinak vše funguje jak má, poskytovala velmi pohodlné a čisté ubytování a teplou vodu ve sprše. Jen ty palandy, mohly být stavěny na normálního člověka a ne na děti chichichi.
vlna

Pátek 22. července 2011 - den D, hodina H

Start:

 byl stanoven na 6:45 od Kohútky a na 7:15 od Adámkovy vily v Raškovicích.

Trasa:

 stručně řečeno Kohútka - Lysá hora a zpět... Ale tak jednoduché to nebylo chichichi.
Ráno jsem si dala místo rozcvičky "svižných" 500 metrů na Kohútku, kde se už chystala cyklistická sekce = hekynen, svědek a crow75 k odjezdu. Všichni tři vykazovali silné opotřebení... no, spíš to byla poctivá kocovina chichichi, a heky byl navíc nervózní - ani ne tak z událostí příštích jako z toho, že dneska ještě nebyl...
Chvílema to teda vypadalo, že se snad ani nevypravíme, ale asi v 7:10 konečně heky zabouchnul dveře Kohútky a vyjeli jsme. První fáze cesty byla poměrně pohodová:

Kohútka - cyklotrasa č. 46 - Raškovice, kde jsme u Adámkovi vily zkonstatovali, že se do cyklosekce už nikdo nepřipojí - na rozcestí po silnici vlevo, pak vpravo a pak kousek po ČTZ na hlavní. Tady jsme se dali vpravo a jeli jsme po ní až na Papežov. Tahle fáze cesty by teda šla. Heky se svědkem sice nasadili vražedné tempo, ale to mě nijak nevadilo. Jezdit v závěsu, na to jsem zvyklá chichichi. Silnice velmi mírně stoupala proti proudu říčky Morávky, asfalt byl parádní a ranní provoz téměř nulový.
Na Papežově jsme si chvilku dáchli, zobli jsme něco zrní, já navlékla do bot pytlíky a vyrazili jsme dál. Stejně se tu nedalo moc dlouho vydržet, páč u místní chaty dva maníci sekali trávu. Vono prší a místní sekají trávu... Divný kraj... No nic... Čekalo nás 8,4 km s převýšením cca 720 metrů, tak s chutí do toho...

PRVNÍ a DRUHÝ kilometr - jen jsme začali stoupat, heky se svědkem šlápli do pedálů a než jsem se stihla rozjet, zmizeli za zatáčkou. Zůstala jsme sama s crow75, který prostě zvolil menší zlo. Hekyho tempo dneska nestíhal, a tak mu nezbylo, než trpět v sekci "otec s dětmi" - tedy se mnou. Ale trpěl fakt poctivě a jediným slůvkem mi nevyčetl, že se ploužím jak smrad a každou chvíli si musím odpočinout. A tak jsme šlapali k vrcholu ve dvou.
Ještě jsme nedojeli k první zatáčce a za námi se najednou ozval charakteristický zvuk autobusu. COŽE?!? ON TADY JEZDÍ AUTOBUS?!? V tomhle počasí to fata morgana rozhodně být nemohla!!! A fakt že nebyla... Kolem nás vážně projel nefalšovaný linkový autobus. Moje nervy... Tak on jezdí na vrchol autobus a já tu šlapu po svých... Ale ruku na srdce - mě stejně nedělá dobře jezdit po "hochalpenstrasse" busem, takže i kdybych to věděla, stejně bych radši šlapala po svých chichichi. Metu prvního kilometru jsem zmákla OK, ale na druhém km jsem si musela nekompromisně dáchnout. Ufff, ještě 6,4 km...

TŘETÍ kilometr - hop, hop, hop, hop... Jo, kdyby to opravdu šlo tak snadno. Nicméně zatím se šlape docela dobře a pozvolna ukrajuji metr za metrem. Na metě 3. kilometru jsme zase dali krátkou pauzičku, vyfotili jsme se a zase hurá do sedla. Ještě 5,4 km...

ČTVRTÝ kilometr - přituhuje, přituhuje. Copak kopec, ten má tak nějak pořád stejný sklon, ale nožičky toho začínají mít nějak dost. Nedočkavě jsem už vyhlížele metu 4. kilometru. Hurá, máme ji, ještě 200 metrů a polovinu máme za sebou chichichi.

PÁTÝ kilometr - tak ten byl pro mě naprosto nejhorší. Kde se vzal tu se vzal, přihlásil se hlaďák. Xakru... Jen tak tak jsem se doplazila na metu 5. kilometru a s úlevou jsem slezla z kola. Nohy se mi klepaly, ruce rovněž, po těle nic moc. Kdyby tady se mnou nebyl crow75, tak bych snad i plakala. Ach jo. Nikdo se mě na nic nezeptal, nikoho jsem se o nic neprosila a náhle "dobrý den, já jsem vaše krize a pojedu s vámi dál..."
Jenže s tím jsem zase nesouhlasila já. Takhle bych se nahoru fakt nedohrabala. A tak přišlo na řadu zrní se sušenými brusinkami a meruňkami a voda. K tomu zhluboka dýchat a kochat se úžasnými panoramaty, která se před námi otevírala. Chvilku to trvalo než jsem se zase zmátořila, ale podařilo se a zase jsme vyrazili dál...

ŠESTÝ kilometr - aneb mizíme v mlze. A to do slova a do písmene. Výhledy z rovinky kolem 5tého kilometru nám vydržely jen do první zatáčky, kde nás pohltila bílá tma. Od této chvíle jsme viděli jen okolí v okruhu cca 10 metrů, dál nic. Nicméně šlapalo se docela příjemně. Jen jsem začala mít pocit, že ty kilometry jsou nějak čím dál delší a delší chichichi.

SEDMÝ kilometr - chcípnu, stoprocentně chcípnu, tohle prostě nemůžu přežít. Jo, legrace skončila, kopec se nám poněkud naklonil. Sice neklamný znak, že se blížíme k vrcholu, ale blížíme se hóoodně pomalu. Naše, teda pardon moje, rychlost se zase o něco snížila, ale snažila jsme se bojovat seč mi síly stačily. Síly?!? Xakru, jaké síly?!? Dyť já už mlela z posledního!!! Hoooooop, hooooooop, hooooooop, hooooooop... Ach jo, kdy už bude ta meta 7mého kilometru... Nedalo se nic dělat, tady jsem si musela dáchnout dřív než sedmý kilometr padnul, ale když jsme pak metu minuli, zbývalo nám už jen 1,4 km!!!

OSMÝ kilometr - mlha houstla a zatímco crow75 vypadal čím dál živěji, já jsem si teda živě moc nepřipadala. Jedna zatáčka, rovinka, druhá zatáčka, rovinka, třetí zatáčka... Proboha, kolik těch zatáček ještě bude než tam budem?!?
Jedna dvě, Honza jde, nese pytel mou-ky... Proboha, jak je ta písnička dál?!? Něco s brouky nebo co... Mě už vynechává i mozek...
Hurááááá, konečně je tu 8. kilometr. Poslední odpočinek, poslední pauzička. Těch 400 metrů se už doplazím ať se děje co se děje.

FINISH - teď už nebyly mety po kilometrech, ale po sto metrech. Crow75 to ale se mnou už nevydržel a se slovy "to už dojedeš, viď" zmizel v mlze přede mnou. Jasně, tohle už dojedu. Ploužila jsem se ty poslední stovky metrů více jak pět minut a když jsem konečně byla někde před úpatím vysílače na Lysé, kdo to proti mě nejede jako crow75. Nešťastně jezdil sem a tam po vrcholu a v očích se mu dala číst jasná otázka: "Kua, která hospoda je ta pravá a kudy se tam leze?!?" Jo, šlapat mu šlo dobře, ale logistiku teda nezvládal chichichi. Celou cestu vypadal docela v pohodě a teď se ukázalo, že byl v tak exelentní formě, až nenašel ani dveře do hospody chichichi.
Ale abych mu nekřivdila - trošku oříšek to byl, ale našli jsme a za dveřmi už nás čekala vytopená hospoda plná předsvatebních příprav.

A byla SVATBA... - ženich i nevěsta řekli ano a mohlo začít svatební veselí. Nejdřív ale novomanželé absolvovali obídek s rodinou, pak si museli odemknout kola a pak jsme se museli dostat z Lysé zase dolů.

CESTA zpět - musím říct, že cesta dolů byla nakonec mnohem horší než nahoru. Novomanželé s crow75 odjeli dolů po ČTZ, já jsem opět nepohrdla silnicí. Nějak ale začalo pršet a vody bylo tolik, že se vůbec nedalo jet ze sedla, protože jsem okamžitě měla mokré kalhoty. A jet 8,4 km s kopce v sedle, to byl teda vopruz...
Z Papežova už se jelo trošku veseleji, jen jsem nějak nedokázala pochopit, kdy se ta silnice tak zvlnila, když ráno byla rovná chichichi.
Závěr cesty byl pak pro mne velmi neslavný. Tak dlouho jsem zkoumala, proč je ta přední vidle tak měkká, až jsem zjistila, že jsem píchla. V tom deštivém počasí se mi ale přezouvat nechtělo, tak jsem si na poslední dva kilometry zavolala odvoz. Ještě že Burísci dorazili později a na Lysou nejeli chichichi.

VEČERNÍ veselice - v pět hodin odpoledne to vypuklo, ale my z dolního "tábora" jsme začátek moc nestíhali. Nicméně dohnali jsme náskok velmi brzo a pak už jsme drželi krok s novomanželi dokud jsme všichni nepadli.

Ujeto:

 42,4 km
vlna

Sobota 23. července 2011

Den po té...
Ráno jsem se svojí cyklosekcí zapakovala a po vydatné snídani ze svatebních zbytků jsme se přesunuli o pár kilometrů vedle do kempu u Frýdku-Místku. Dnes jako naschvál bylo jasno, a tak jsme měli vrchol Lysé po celý den na očích chichichi.

Trasa:

 Dneska to bylo furt a pořád po silnici nějak takto:
"Tábor" - cyklotrasa č. 46 - Raškovice - cyklotrasa 6005 - Skalice, před kterou byl dobrý kilometr pěkně hnusný dokopec - Baška, kde jsme konečně našli otevřenou hospodu, nebo bych spíš měla říct vůbec nějakou hospodu, a výborně jsme poobědvali - Palkovice, kde jsme úspěšně zabloudili, ale zjistili jsme to dřív než jsme stihli dojet někam kam jsme nechtěli - Dráhy - cyklotrasa č. 6004 a 6006 - vodní nádrž Olešná - kemp Olešná.
Tenhle kemp jsem vybrala hlavně kvůli tomu, že byl vedle Aquaparku, který jsme, samozřejmě, okamžitě využili k exhumaci svých tělesných ostatků. Velmi pozitivně jsme ohodnotili uzamykatelnou klec, kterou tady měli na kola - asi měli své zkušenosti... Negativním jevem pak byla babička se dvěma malými vnoučaty, která je narvala proti jejich vůli do vířivky a nechala je tam v bublinkách pohupovat plovacím kruhu. Tak zkopaná jsem snad ještě nikdy nebyla...

Ujeto:

 30 km, a to velmi příjemných třicet km chichichi.

Neděle 24. července 2011

Návrat do Práglu a pozvolná exhumace po náročném víkendu...

Ujeto:

 cca 15 km - něco málo na vlak ve Frýdku-Místku a pak z Hlaváku k nám na kopec.

Bylo to náročné, ale byla to paráááda. Tak novomanželům ještě jednou mnoho štěstí a ať je ta cesta manželstvím snažší než můj výšlap na Lysou chichichi chichichi chichichi.

logo na hlavní stránku copyright © vrstevnice 2011