středa 23. - sobota 26. ledna 2008 Tak tohle byl naprosto úžasný relaxační prodloužený víkend. Možnost vyjet do Švýcarska se objevila zcela neočekávaně, ale dlouho jsem se nerozmýšlela, zda nabídky využít. A rozhodně jsem udělala dobře, protože to byly nádherné 3 dny prožité za hranicemi všedních dní . Foto: pár, ale opravdu jen pár fotek z parku Zürichhorn Cesta: do Švýcar jsem jela vlakmo - lůžkáčem, který odjížděl z Prahy v 17:11 a ráno v 6:20 byl v Zürichu. Kupátko bylo velmi příjemné, zvláště, když jsem v něm byla sama. Hned po nástupu mě ale čekal lehký šok - po dlouhé době jsem musela vyplnit celní prohlášení. Že tohle ještě existuje a zrovna u Švýcarů... No, vyplnila jsem ho .Trochu šok byl, že mi s vyplněným lejstrem sebrali i pas a jízdenku, ale ráno to zase vrátili. Příjemnější byl druhý formulář, kterým jsem si objednávala snídani. Drastičtější ovšem bylo, že se podávala už v 5:00 ráno. No, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se v noci vyspala do růžova. Ostatně i kruhy pod očima svědčily o tom, že to místy (hlavně přes Alpy) pěkně házelo a moc klidně se nespalo. Ale určitě to bylo lepší a pohodlnější než se kodrcat busem (pravidelná linka Student Agency jezdí z Prahy ve 23:55 a v Zürichu je v 10:20). No a dostat se ze Zürichu do Wädeswilu, to už byla hračka. Vlak jezdil každou chvilku, jízdenku jsem měla koupenou již z Prahy, takže krátce po sedmé jsem se již ubytovávala na ubytovně místní vysoké školy. čtvrtek 24. 1. 2008 - Zürich Dnešek jsem si vyhradila na Zürich a viděla jsem toho opravdu víc než dost. Nějaké informace včetně mapy jsem nastudovala cestou ve vlaku, takže jsem dopoledne na Zürichském nádraží vystupovala s jasnou představou, co chci vidět. A fakt jsem to skoro všechno i viděla . Takže kde jsem všude chodila... Z nádraží jsem vyšla slavnou Bahnhofstrasse, o které se mluví, jako o výkladní skříni Zürichu. No, řeknu vám, ani mi nepřišlo, že kráčím po jedné z nejstarších, nejdražších a nejelegantnějších nákupních tříd Evropy, která byla vybudována po vzoru pařížského bulváru. Sice jsem do pár obchodů nahlédla, ale koupila jsem jen pár deka lekorek. A ty teda chutnaly stejně jako všechny ostatní . Z Bahnhofstrasse jsem odpočila ke kostelu Fraumünster s okny od Marca Chagalla a Alberta Giacomettiho. A to už jsem byla u řeky Limmat, která vytéká z Zürichského jezera. Odtud už byly vidět i další kostely - St. Peterskirche, jehož věžní hodiny mají jeden z největších ciferníků v Evropě (průměr 8,7 m), a na protější straně Wasserkirche a hned za ním nejznámější katedrála Grossmünster. Po nábřeží jsem došla až k Zürichskému jezeru. Těsně před ním jsem ještě minula zcela nenápadný výběžek do řeky Limmat - je to tzv. Bauschänzli, což je bývalá část městského opevnění. Za teplého počasí se tu dá posedět, teď ale teplo moc nebylo . Zurichsee bylo úžasné. Místní klima ve spojení s vodní plochou sice po většinu roku vytváří nad jezerem mlžný opar, dnes ale bylo neuvěřitelně jasno, takže byly vidět i Alpy. Už jsem se courala městem více jak dvě hodiny, začínaly mě bolet nožičky a víc než po kulturních zážitcích jsem zatoužila po kávě. Najít kavárnu nebyl opravdu problém a kafe jsem tu obdržela fakt neuvěřitelně veliké. Jak jsem později zjistila, bylo to kouzlo nechtěného, ale podařilo se mi zavítat do jedné z kaváren sítě h & b (Hemmi & Baur AG) a vřele ji teda doporučuji. K mání je tu pouze káva na mnoho způsobů, čaje a další nealko nápoje, k jídlu pak jen nějaký ten koláč nebo bageta. Mléko do kávy si ale můžete dolít podle libosti z asi 3 termosek - v každé jiný druh mléka. Sedělo se tu v příjemných křesílkách - prostě úžasné místo pro odpočinek nebo jen tak pro přečtení novin. A ještě jedno překvapení mě čekalo na toaletách. Klika měla kódový zámek a kód sdělili na požádání u pokladny. No, moje angličtina naštěstí obstála, takže jsem se dostala i dovnitř . Z kavárny jsem to vzala po pravém břehu řeky Limmat kolem kostela Wasserkirche, katedrály Grossmünster a kolem starobylého mostu Rathausbrüecke, který byl v minulosti využíván jako tržiště. Už jsem byla ale památek poněkud přesycená. Hledala jsem spíš nějakou hospodu, kde by se dalo něco sníst. Buď tu ale byla jen rychlá občerstvení nabízející klasický nevábný sortiment nebo restaurace, kam se mi zase nechtělo. Ale kdo hledá, najde... Zcela náhodně jsem objevila klasickou místní "čtyřku" - nesourodé dřevěné a věkem oleštěné stoly a lavice, dlouhý barový pult obležený štamgasty, dřevěné trámy na stropech, malými okénky prosvítalo jen velmi málo světla. Prostě úžasné zařízení . Tipovala bych, že kdysi to byl nějaký chlívek nebo jiné hospodářské zázemí. Dala jsem tu dva čaje pro zahřátí a polévku a zase jsem putovala dál. Teď jsem hledala místní Polybahn, která spojuje Central a Vysokou školu technickou a je již více než 100 let stará. Stanici jsem našla bez problémů, lístek jsem koupila z automatu a za chvíli jsem frčela starou červenou kabinkou vzhůru. Byla to v podstatě lanovka obdobná té naší Petřínské. Ovšem stálo to za to. Se shora byl úžasný výhled na město, jezero a okolní vršky. No a kam dál?!? Ráda bych na Zürichhorn, kde by údajně měla být pravá čínská zahrada, kterou město dostalo darem, ale to už bylo poměrně daleko, takže jsem se spokojila jen se starou botanickou zahradu. Cestou přes město jsem ještě stihla objevit naprosto úžasný krámek. Nejprve mě upoutalo za výlohou cosi jako váza vyrobená z plastových lahví. Přemet Podlaha by hýkal radostí a to jsem netušila, co objevím dál . V další bylo kolo jako starý klasický Favorit, no a tak jsem vstoupila dovnitř. Neuvěřitelné, jaké všechny ozdoby, přívěšky a šperky se dají vyrobit z článků řetězu, zápisníky ze starých mather boardů a další a další a další. Nešlo odolat něco nekoupit - nakonec zvítězila ozdoba na krk z článků řetězu. Velmi brzo se navíc hodila jako dárek pro Wewerku, která dosáhla třetích kulatin . Pak jsem minula nejstarší park Lindenhof - jde vlastně o vyvýšené místo nad řekou Limmat, kde byly nalezeny nejstarší známky osídlení na území dnešního Zürichu. No a pak už jsem nejkratší cestou zamířila k vodnímu příkopu Schanzengraben, což je pozůtatek bývalého opevnění a propojuje Zurichsee s řekou Sihl. No a tady už jsem byla ve staré botanické zahradě, kde lze vidět opravdu velmi vzrostlé stromy a další rozličnou květenu. Akorát v tomto čase moc nekvetla . No a podél příkopu, který byl mimochodem neuvěřitelně čistý, ačkoli vedl v podstatě průmyslovou zónou, jsem zase došla zpět k nádraží, odkud mě vláček zase odvezl do přechodného bydliště. Jo a u příkopu jsem se také setkala se zcela nevšední značkou pro pěší - zobrazovala vodní hladinu nad úrovní lavičky a říkala, že v době zatopení cesty velkou vodou je cesta uzavřena. Teda že tohle se musí psát, aby tam nikdo nevstupoval, když je záplava, to jsem fakt netušila . Před svojí cestou jsem sháněla informace o Zürichu všude možně a moc se toho vyšťourat nedalo. Ale protože Murphyho zákony fungují vždy, všude a v každém směru, cca 14 dní po mém návratu vyšel v sobotní Mladé frontě o Zürychu článek . Ale aspoň jsem si ověřila, že jsem při své návštěvě nic podstatného nevynechala. pátek 25. 1. 2008 - Zürich - Bregenzu Tak dnešek byl ve znamení přesunu z Zürichu do Bregenzu. Původně jsme plánovali vycházku do hor kolem jezera Waldsee, ale při pohledu z okna vzaly veškeré plány za své. Bylo více než mlžno... No ale to nevadilo, byla tu náhrada - přece jenom uvidím tu čínskou zahradu . Naložili jsme auto a vyjeli jsme nejkratší cestou do Zürichu, tj. trajektem z vedlejšího městečka Horgenu na protější břeh do Meilenu a pak na okraj Zürichu do parku Zürichhorn. Musím teda říct, že zbytek naší výpravy vedl již od včerejška vůči mě kvůli čínské zahradě velmi mnoho uštěpačných poznámek, ale všem tak nějak rychle sklaplo, když jsme fakt stáli před nefalšovanou čínskou zahradou s nefalšovanými čínskými domečky, můstky, jezírky a vůbec... Prostě čínská zahrada tu fakt byla. Měla jen jednu jedinou vadu - otvírala až 19. března, takže vnitřek jsme šmírovali jen prosklenými okýnky ve zdi. Svůj půvab měl ale celý park na Zürichhornu. Úžasná odpočinková zóna na břehu Zurichsee. A když jsme tu objevili i otevřenou restauraci, kde bylo možno dát si kávičku, nemělo to chybku . Pak už jsme ale sedli do auta a definitivně vyjeli směrem k Rakousku. Po dálnici to šlo skoro samo, ale jen do té chvíle, než jsme z ní sjeli s tím, že se záhy napojíme na dálnici vedoucí po druhé straně jezera a která nás měla dovést až do Rakouska. Na dálnici jsme se sice napojili, ale jak jsme záhy zjistili, najeli jsme na tu samou, ze které jsme chvíli předtím sjeli, takže místo do Bregenzu jsme opět mířili do Zürichu... Nojo, no, stane se. Díky tomu jsme si ale projeli ještě kousek švýcarského venkova a pak už jsme najeli na tu správnou dálnici. Pod Alpami na parkovišti jsme dali obídek - žádný řízeček z vlastních zásob snědený ve spěchu v autě, ale výborný kulturní obídek v síti samooblužných restaurací Marché. No a pak už se jelo furt pryč až do St. Galénu, kde jsme hodlali naše znavené svalstvo uvolnit v aquaparku Säntispark. Nejprve to vypadalo, že nás asi čeká pěkné bloudění, ale nakonec se nám podařilo Säntispark najít hned při prvním sjezdu z dálnice. Dali jsme hodinku a půl v solném bazénu, ve vířivčičkách, v bublinkových lehátkách a vůbec jsme se úžasně vyrochnili ve vnitřních i venkovních bazénech. Taky se nám pak skvěle doplňovaly kalorie v místní samoobslužné restauraci. Ještě jsme si trošku užili s platbou za parking, protože fungovala jen jedna kasa uprostřed parkingu, ale pak už jsme to fakt namířili do Bregenzu a zastavili jsme až u Toniho před domem. sobota 26. 1. 2008 - Bregenz - Praha A byl tu poslední den našeho putování. Ale nevydali jsme se do Prahy hned - nejprve jsme navštívili místní butik a outlet značky Wolford. To jsme si přece nemohli nechat ujít . Ještě jsme dali startovní kávičku a pak už jsme se vydali na cestu k domovu. Z počátku to teda nebyla rychlost nijak závratná - přes Bregenz jsme chytli dokonalou polední zácpu, takže jsme jeli přes město hodinu. Pak už to ale frčelo, takže před deváté večerní jsem už odmykala branku u zahrady. No a to je z mého krátkého, ale neuvěřitelně nabitého relaxačního víkendu vše . |
copyright © vrstevniceJ 2008 |