Tak jsme jsem měla možnost zažít jednu
z největších Pražských cyklojízd, ale mám z ní tentokrát trošku
rozporuplné pocity…
Na Jiřáku, teda na nám. Jiřího z
Poděbrad se v pátek 22. 9. příznivci cyklistiky a všemožných
okolečkovaných vozítek scházeli už dlouho před šestou hodinou večerní a
rozhodně to nebylo kvůli tomu, že tady v tento den vládlo vinobraní.
V šest už nebylo v prostoru vedle kostela pomalu ani k hnutí a do ucha mi
zazněl útržek věty pána prodírajícího se okolečkovaným davem: „…zasloužili
by postřílet…“ Asi měl špatný den, ale je fakt, že nás tu bylo poměrně
dost a moc místa k průchodu jsme chodcům nebyli schopni poskytnout…
Krátce po šesté se okolečkovaná masa
konečně pohnula. V čele Andělé, za nimi děti se svým doprovodem a pak i my
ostatní. Pohyb se moc jízdou nazvat nedal – vždycky se jezdí pomalu, ale
tentokrát to byla jízda extra pomalá. Obrovské množství účastníků ani
neumožňoval rychlejší pohyb. Projeli jsme první křižovatku a z Jiřáku jsme
se stočili do Slezské. Míjím Policii, která vyšetřuje na jedné
z křižovatek dopravní nehodu – běžný šťouchanec v důsledku nedání
přednosti v jízdě. Kolem mě projíždí pár příznivců Strany zelených
v nepřehlédnutelných zelených tričkách s bílým nápisem – občas se sice na
cyklojízdách objeví, ale v takovémhle počtu a dokonce i s tandemem... Že
by honili body před volbami?!? Ale nechci nikomu sahat do svědomí...
Na Míráku se pár cyklistek zaleklo
červené na semaforu a zastavují – evidentně neví nic o pravidlech
cyklojízd... „Nezastavovat, jedeme dál...“ a tak se zase dávají do pohybu
a dojíždíme ostatní. U Vinohradského divadla sklízíme větší zájem a ohlas
než program divadla a pod kostelem sv. Ludmily nám z lahve vína připíjí na
zdraví jakýsi cizinec, již lehce unaven zde probíhajícím vinobraním.
V Anglické se peloton zastavuje a čeká
se na dojezd posledních. Okna nad našima hlavama se otvírají a pár lidí
nám mává na pozdrav. Odezvou je jim pronikavý zvuk píšťalek. Náhle jednomu
z řidičů za námi povolují nervy a se svým autem vjíždí na chodník.
Kličkuje mezi chodci, ale nepomůže si - po pár metrech je stejně nucen
zastavit. Okamžitě je obklíčen cyklisty a nemá šanci na další riskantní
jízdu. A tak bezmocně i se spolujezdcem vyskakuje z auta, ozývá se trošku
hlučnější hovor a pak řidič horečně telefonuje. Policii asi nevolá – těžko
by vysvětloval, proč stojí na chodníku s čumákem u zdi, ale v čem jsme ho
asi tak mohli v pátek v půl sedmý večer zdržet?!? Ulítlo mu letadlo?!?
Přišel o zakázku za těžký prachy?!? Nestíhá schůzku?!? Nebo prostě jen
nechce čekat kvůli nějakým cyklistům?!? A jak teď bude mít cyklisty
v lásce?!? Který z nás to odnese za všechny?!? Škoda, že se v cukrárně
neprodávají cukroví cyklisti. Mohl by si jich koupit tucet a postupně jim
u...ř...e...z...á...v...a...t... hlavičky...
A jsme na magistrále. Pomalu se
blížíme k Pavláku a těsně kolem řidítek se mi po zadním kole protáhne
jakýsi freestylista. Fuj, to jsem se lekla... Blbej fór... A sleduji, jak
kličkuje dál. Zvládá to, to se mu musí nechat...
Průhledem v Rumunské vidím neprůjezdně
zacpanou magistrálu směrem do Prahy. Máme na tom nějaký podíl?!? Možná
ano, možná ne - za okamžik mám možnost zjistit, že magistrála je zacpaná
dál než můžu dohlédnout. Nicméně jaký smysl má konání cyklojízdy právě
v tomto dni?!? Ano, dnes je Evropský den bez aut, ale kolik lidí to
vlastně ví?!? A jaký výsledný efekt bude mít tahle cyklojízda pořádaná
v páteční večerní špičce?!? Jedno vím jistě, stát v tý koloně můj manžel,
tak mi doma vyháže všechna kola a mám po legraci... Hlavou se mi honí
ještě pár otazníků, ale náhle míjím jezdce na jednokolce, který má přes
ramena pověšenou krabici ve tvaru auta. Pro jezdce to musí být docela
dřina, ale fakt dost dobrý - je to ten nejlepší „alegorický vůz“ jaký jsem
kdy viděla :o)))
A jsme na Nuseláku. Slunce se už
ukládá ke spánku za Petřínským kopcem a v posledních paprscích dnešního
slunečného dne se přede mnou otevírá neuvěřitelný pohled - směrem do Prahy
je celý most zaplněn stojící jednolitou šedivou masou aut, zahalenou do
výfukových plynů, v opačném směru se pomalu pohybuje pestrobarevný proud
cyklistů, kteří jsou nuceni ty výfukové plyny dýchat. Kdo z nás je na tom
líp?!? Projíždím kolem stojící kolony a v očích řidičů je vidět zájem,
podpora, ale i pohrdání. Občas se z okénka vynoří mávající ruka, občas
někdo fotí. Většinou ale jen tak sedí za volanty svých aut více či méně
smířeni s tím, že jsou zase obětí zácpy... Jak ovce na porážku, zní mi
v uších...
Za Palácem kultury opouštíme hlavní
dopravní tepnu Prahy a dost dlouho čekáme až dojede konec pelotonu a
vytvoří se prostor pro průjezd zpět do Prahy. Sluníčko už je pěknou
chvilku schované a sem tam už o sobě dá vědět i večerní chlad. Teď se hodí
bunda v batůžku. No a pak všichni rozsvěcujeme blikačky a dlouhý barevný
had se zase dává do pohybu.
Při vjezdu na most jsme počítáni a
když za chvíli míjím Michala z Růžového kola, ptám se, jestli už ví, kolik
nás je. Ten sice krčí rameny, ale z úst kolemjedoucí cyklistky náhle zazní
„...1150...“ – dělá si legraci nebo je to pravda?!? Při pohledu před i za
sebe se tomu ale dá snadno uvěřit. Blikající barevný dav je prostě všude
kolem mě. A je nás opravdu hodně...
Z otevřeného prostoru Nuselského mostu
jsme náhle sevřeni Legerovou ulicí. Majestátné budovy zprava i zleva, přes
které už nepronikne ani kousíček z posledního podvečerního světla, drží
přísně náš peloton ve třech jízdních pruzích a z okolních hospod vybíhají
rozjaření konzumenti podívat se na ten nezvyklý proud, který se dneska
večer pozvolna sune ulicí. Radostně nám mávají a ty krásnější účastnice
cyklojízdy mají dokonce možnost svlažit si hrdlo z podaného půllitru. Ale
když vidím majitele, nevím, zda jim mám závidět. A že teda žízeň už mám...
Před Pavlákem se zase zastavujeme a o
zdi budov se s několikanásobnou razancí odráží zvuk píšťalek, trumpetek,
přehrávačů a dalších hlučidel, které sebou „kolečkáři“ vezou. Okna nad
našima hlavama se zase otvírají a obyvatelé bytů nás radostně zdraví.
Najednou si přijdu jak v prvomájovém průvodu. Přesně takhle jsme tu kdysi
stávali, halekali hesla, pískali a čekali, až budeme vpuštěni na Václavské
náměstí... Jak ovce na porážku, zní mi v uších...
Ne, na Václavák tentokrát opravdu
nejedeme, nejsme přece atrakcí pro turisty. A tak pokračujeme dál. Na
Pavláku míjím zcela prázdnou tramvaj. Cestující prostě nevydrželi. Těkám
pohledem z okna na okno stojící tramvaje a nevěřím svým vlastním očím – ta
tramvaj je jak tramvaj duchů. Kromě řidiče ani živáčka. Vždycky zůstane
jeden, dva, tři... cestující, kteří nikam nespěchají a sedí a čekají, až
to zase pojede, ale tady nebyl absolutně nikdo.
Tohle přece není cílem cyklojízd!!!!!
Ještě pustím pár chodců na přechodu a
Pavlák i s prázdnou tramvají zůstává definitivně za mými zády. Z pomalé
jízdy mě brní ruce, nohy i záda a začínám se nudit. Jen moje smysly jsou s
přibývající tmou nuceny k větší ostražitosti. Jet cyklojízdu prostě není
žádná legrace. U Hlavního nádraží se opět stáváme zpestřením pro lidi na
zastávce. Je vidět, že se jim ten blikající okolečkovaný peloton líbí,
když tu náhle blikačka přede mnou zastavuje. Jen tak tak stíhám zabrzdit a
zahlásit „Zastavuji...“ těm ostatním za sebou. Ufff, stihli to rovněž...
Blikačka přede mnou se dává do pohybu, ale za chvíli stejným způsobem
zastavuje znovu a znovu se rozjíždí a znovu zastavuje.... Trošku ji brnká
blatník o zadní kolo a jestli tímhle způsobem zastaví ještě jednou, tak já
budu první, kdo jí ten blatník utrhne... Ale klídek!!! Je fakt, že se tu
dneska sešla zcela různorodá skvadra vyznavačů rozličných okolečkovaných
hýblátek. Jsou tu cyklisti, na kterých je od prvního pohledu vidět, že
jezdí každý den a umí se pohybovat v městském provozu, jsou tu bruslaři,
freestalisti a skateatisti, kteří jezdí hlavně na spešl drahách k tomu
určených, jsou tu lehokoláci, růžokoláci, jednokoláci,... jsou tu
koloběžkáři, tříkolkáři, rikšové, jsou tu rodiče s dětmi ve vozíčkách i
s dětmi na tyči, jsou tu notoriční „demonstristé“, kteří se účastní jen
proto, že se koná něco davového a oni u toho nemůžou chybět a jsou tu
prostě i rekreační cyklisté, kterým nedojde, že jedou v davu a tudíž
nemůžou beze slova jen tak zastavit... Zvláště když už je téměř tma...
Kolik z nás ale vlastně ví, proč tu je?!? Ten počet účastníků je sice
nádherný, ale dnes... a proč... a za jakou cenu... ?!?
Z myšlenek mě vytrhuje další rekreační
cyklistka, mimochodem neosvětlená, když na Štvanici zcela bezelstně
zastavuje v tramvajových kolejích, protože jí zvoní mobil. Uvědomuje si
vůbec, že pokud pojede tramvaj, tak nemá šanci?!? Vím, že neuvědomuje, ale
dav mě žene dál a na hrbolaté dlažbě Hlávkova mostu, jsem ráda, že se
držím v pruhu určeném pro auta. A přitom Hlávkův most po těch několika
kilometrech sevřených mezi domy otevírá prostornou náruč, která tak láká
rozjet se prostředkem mostu a natáhnout do sebe tu volnost a vůni vody
šumící dole pode mnou. Volnost, která ale končí s koncem mostu, kde mě
zase sevřou pevné obrysy domů...
Krátce projíždíme Veletržní, kde nám
mává naše romská menšina s otázkou „...a kam vlastně jedete..“ Nejsem
(většinou) rasista a nechci se ani nijak dotknout této etnické menšiny,
ale že končíme vlastně „za bukem“, tedy na Výstavišti, to bych jim fakt
neprozradila...
Za chvíli už konečně zatáčíme na třídu
Dukelských hrdinů. Z hospůdek nadšeně vybíhají lidé „...Kde jste se tu
vzali...?!?“ Copak o to, vzali jsme se, ale tihle lidé byli před 2
hodinkama stejně lihuprostí jako my. Teď ale mají hrdlo svlažené, zatímco
já (a pokud vím, tak i nejbližší jezdci kolem mne) jsem vyprahlá jak
Sahara. Tak sakra, kdo je na tom líp?!?
Ale už jsme u bran Výstaviště, tedy na
konci. Jak nenasytná saň pohlcuje areál přijíždějící cyklisty až tu během
chvilky stojí jen pár těch, kteří se nemohou zúčastnit dalšího programu.
Tak jsem měla možnost zažít jednu
z největších Pražských cyklojízd, ale mám z ní tentokrát trošku
rozporuplné pocity… |