t na kalendář

sobota 17. června 2006

Unhošťské mlýny...

Pro údolí Kačáku nejsou charakteristické jen rekreační chaty, ale především stavení bývalých vodních mlýnů, tzv. "klapáčů", jejichž klapot se zdejšími údolími rozléhal do konce 30tých let minulého století a v několika málo případech ještě i po osvobození republiky - do začátku let 50tých. Dnes, i když jsou v převážné většině určeny  jen k rekreaci, jsou zajímavé a svou tajemností doplňují kouzlo zdejší krajiny.

Nejprve trošku dokumentace:

* fotky od Honzy13

* fotky od wewerky

* fotky od Kázy

* video od wewerky - projížďka 1 (16 MB), projížďka 2 (12 MB), projížďka 3 (19 MB)

* nákolácká diskuze

A teď něco k trase a také k těm mlýnům:

Sraz byl na metru Zličín - venku před výstupem ze stanice metra (u pivního okýnka). Všichni našli bez problémů až na wewerku, která jela Prokopákem po svých a nechala si u makra v Butovicích poradit kudy na Zličín. Bohužel narazila na ženštinu jež si pletla pravou a levou ruku (bože, jak já ji rozumím...). Osudnou záměnu pak ale zjistila až za Řeporyjema, kde jí byl mírně podezřelý uakaztel na Ořech. Na druhou stranu jako jediná přijela na Zličín od Chrášťan .

Čas pro pivní sekci v 9,30 a pro nepivní v 9,45 byl také dodržen, jen ostrý strat v 10,00 byl o 15 minut pozdržen, protože Kaza vstal ráno tak brzo, až nakonec zapomněl odejít včas z domova .

Sešla se nás docela početná skupinka - 23 lidí (já, Airline, Pavel, Markéta, Kaza, Mamut, Honza13, Bananovník, Lukáš, Wewerka, Tom, Lucka, Vašek, Sylva, Pepíno, Pavel L., Kolini, Michal, Kamila, Jana s kamarádkou a na Sobíně se přidal Cibka), takže nás vyrazil docela slušný peloton.

Trasa - tak za tu se musím vysloveně pochválit. Je to sice nesebekritické (a určitě i nebikerské ), zvláště když ideový námět vzniknul díky brožurce "Procházky po mlýnech na Unhošťsku", ale trasa byla fakt nádherná a v horkém dni byla jízda lesem a podél potoků více než příjemná. Mohu každému jen doporučit. Musím ale také poděkovat Honzovi13 a Bananovníkovi (tomu obzvláště i za mapky) bez jejichž místních znalostí bychom asi pár mlýnů vůbec nenašli . Jo a samozřejmě wewerce za pečlivé dokumentování všech mlýnů . Teda až na některé...

Tak kudy jsme to vlastně jeli: metro Zličín - Sobín - Červený Újezd - až sem probíhalo vše bez problémů, tady se nám ovšem ztratila Jana se svojí kamarádkou. Momentální nedostupnost mobilních operátorů znemožnila vzájemné nalezení, takže dále jsme pokračovali bez nich (a ony bez nás přes Podkozí do Loděnice a podél Berounky do Prahy). Rádi je ale příště uvidíme zase a snad s námi pobudou déle - okraj Unhoště - MTZ - tady skončil asfalt a vjeli jsme "do šišek", ale byla to nádherná lesní pěšina.

No a začaly i ty slibované mlýny:

1. Kalivodův mlýn = to byl ten první mlýn vpravo dole pod cestou, co vlastně nebyl ani vidět a řezali tam něco na cirkulárce, což ale bylo slyšet a ohlodávali nás tam komáři.

2. Suchý mlýn = to byl ten, co tam vůbec sucho nebylo, protože jsme k němu jeli přes brod (teda po lávce) a lehce i zapršelo, a kam jezdila paní Sokolová Tyršová se svojí matkou Fügnerovou na letní byt. A bylo to právě tady, co se odpojil Cibka s Mamutem, aniž by to ostatní postřehli, a odjeli do Nouzova na Plzničku...

3. Nový mlýn = to byl ten na té zarostlé louce, co měl mít údajně krásně upravenou zahrádku .

4. Markův-Bočkův mlýn = k němu jsme sjížděli skopcem mezi chatama a vypadal ze všech mlýnů nejmlýnovitěji.

Tady jsme opustili MTZ a dál jsme pokračovali po proudu potoka po ČTZ až do Podkozí.

5. bývalý Hořejší Podkozský mlýn (dnes středisko Relax) = tak ten jsme neviděli, protože byl ukryt za zavřenou branou. Ale byl vlevo od cesty těsně před tím kamenným mostkem v Podkozí.

6. Fajmanův mlýn = také jsme jen z cesty viděli zavřená vrata, ale byl to ten, co tam bývala skvělá rybí restaurace a kdysi tu byl vyhlášený celoroční prodej čerstvých ryb a u kterého jsme se otočili zase zpět do Podkozí. Honza13 ale prozradil, že cca o kilák dál je ještě jeden mlýn o němž jsem ale nevěděla, protože o něm nebyla zmínka v podkladovém materiálu. Tak někdy příště...

No a teď nastal úkol nejtěžší - najít Červený mlýn. Trošku zbytečně jsme si vystoupali kopeček v Podkozí, ale na druhou stranu bychom zase netušili, že se v zalesněné stráni nad potokem skrývá taková příjemná chatová osada. Nebikersky jsme se nakonec zeptali na cestu abychom zjistili, že musíme zpět k Markovu mlýnu a dál za něj proti proudu potoka po ČTZ. Naštěstí šel v těchto místech potok překročit, takže jsme se nemuseli vracet zpět přes Podkozí.

7. Červený mlýn = přijeli jsme k němu přes různé chatové osady, mokřinku a pár lávek a krčil se tam na okraji lesa. A nikoho ten mlýn vlastně nezajímal, protože všichni už jsme chtěli do hospody, takže Bananovník byl pověřen bez dlouhého otálení dovézt nás k dalšímu mlýnu, kde měla být očekávaná estancie.

8. Dědkův mlýn = to bylo tam, co jsme vyjeli z lesa na louku a měli jsme už velký hlad. Bylo to poměrně velké stavení a údajně se tu vyrábí housle.

Další putování po mlýnech bylo přerušeno návštěvou místní restaurace, kde bylo také velmi a to velmi příjemně. Výborně jsme se najedli, tedy kromě těch, co si dali pokrm pod názvem rizoto - bylo to dietní už od pohledu a podle výzoru strávníků i od chuti . A dojela nás "Plzničková sekce", která si výlet po Unhošťských mlýnech obzvláště pochvalovala . Řádně odpočati a posilněni jsme vyjeli dál...

9. Kyšický mlýn = to byl ten, co byl před ním v lese ten úžasný soukromý rodinný hřbitůvek původního majitele p. Trejbala, na kterém byla tak patrná životní láska i bolest těch tří, jejichž náhrobky tu v lese vedle sebe připomínají osudy jedné rodiny...

A stejně tak nezapomenutelná byla i naše další cesta, před kterou mě Bananovník varoval, že je neschůdná, natož pak zdolávat jí s kolem. A když jsem, za podpory Honzy13, nedbala, jen suše hlesnul: "No tak dobře, máš co chceš..." a zmizel pěšinou v lese vedoucí podél potoka. Už sama pěšina byla slušný cross přes kořeny, pak se to změnilo na nějakou mokřinu obrostlou metrovými lopuchy a kopřivami, pak nám cestu zpestřil vyvrácený strom a zlatým hřebem byl úsek cca 50 metrů po úzkém šikmém kluzkém skalnatém chodníčku nad potokem. Věrce a Vaškovi se podařilo i sklouznout, ale byli vráceni za pomoci jiných zpět na "cestu". Jen Mamut po té, co přehodil své kolo přes ležící kmen a vzápětí neplánovaně sjel do potoka, kašlal na jakoukoli stezku s tím, že není kamzík a kritický úsek absolvoval korytem vodního toku, což jsme mu tedy někteří, visíce nad ním za větev s kolem v ruce, i záviděli...

10. Proškův mlýn = tak to bylo tam, co jsme vyjeli na silnici v Poteply a více než o mlýn (vpravo od silnice) se každý zajímal o estancii Krmelec (vlevo nad silnicí), protože tu byla plánovaná zastávka cestou zpět.

No a abychom z toho putování podél potoka příliš nezlenivěli, vyjeli jsme z Poteply pro změnu směrem do kopečka. Byla sice plánována zastávka na poustním místě Žlábek, ale Cibka s Honzou13 nás provedli přes Vysoký kopec jinou, mimochodem velmi příjemnou, cestou, takže jsme kapličku i zázračný pramínek minuli. Tak někdy příště... A ani ten dokopec nebyl nakonec tak strašný, jak se původně zdálo - vydupli jsme ho všichni na jeden zátah. Nestačili jsme se ani zadýchat .

Poměrně rychle jsme sjeli sinicí do Bratronic, kde se odpojila Markéta, protože měla v plánu ještě noční "masovku" skrytou pod název Muzejní noc - my ostatní jsme pokračovali po silnici na ČTZ, tedy do údolí Kačáku = to byla ta odbočka za mostkem, kde byla vztyčená Česká vlajka, což bylo znamení, že je možno navštívit bunkr pod mostkem.  To ale věděl jen Bananovník s Lukášem a pak návštěvy využil ještě Kolin s Michalem a Kamilou, kteří odbočku původně minuli.

11. Mostecký mlýn = ten stál tam, co jsme vyjeli z lesa na silnici a hned jsme zase zajeli mezi chaty.

12. Roučmídův mlýn (= školící a výcvikové středisko požárníků) = tak tenhle mlýn asi neviděl nikdo (teda kromě Vaška, který ho zná), protože ten byl tam, co se projelo uzoučkou klikatou stezkou mezi ploty a pak krátkým prudkým sjezdem dolů na rozcestí se ZTZ, což všichni profrčeli bez mrknutí oka s vidinou blížícího se Poteply a návštěvou slibované estancie Krmelec.

Poteply a estancie Krmelec = tohle zařízení při pohledu ze silnice vůbec nebudí v kolemjdoucích žádnou důvěru (naštěstí) a už vůbec by neznalého nenapadlo, že se tam dá občerstvit (naštěstí), ale kdo se nedá, nezalituje (naštěstí). Ne, nebudu více prozrazovat, zajeďte se tam každý podívat sám. Ale bylo to právě tady, co se někteří projeli vojenským OTéčkem. A bylo to také tady, co jsme se při odjezdu roztrhali asi na 3 skupiny, protože Bananovník až po odjezdu první skupiny zjistil, že má píchlou dušičku. Všechny cestou ale vedou na Hájek...

Z Poteply jsme vystoupali dokopec do Malé Kyšice - Nouzov - opět jsme minuli Suchý mlýn a brod, který jsme ale tentokrát už projeli -  ŽTZ - okraj Unhoště - Červený Újezd - Hájek, kde jsme se u hospody V Zátiší zase pěkně všichni sešli, dali jsme poslední pivo a postupně jsme se začali rozjíždět každý po svém - někdo k domovu, no  a někdo na steak a poslední pivo do hospody U hřiště.

Domů jsme se všichni vrátili tak, jak se ze správného výletu vracet má - s bahnem až za ušima, ale spokojení a náležitě utahaní. Díky všem za příjemnou společnost a zase někdy příště.

A teď ještě něco k těm mlýnům, když už tam kvůli nim jedeme - jsem velmi zvědava, jestli se nám je podaří najít všechny:

Kačák = úřední název tohoto vodního toku je Loděnice (Loděnický potok) a nese ho podle obce, kterou protéká ve svém dolním toku (Loděnice, okr. Beroun). Mnohem známější je však pod názvem Kačák a to především ve svém středním a horním toku, kde leží obec Kačice (okres Kladno), která mu měla dát jméno "Kačický potok". Potok pramení v okrese Rakovník u obce Kroučová ve výšce 478 metrů, protéká jihozápadní částí okresu Kladno, krátce tvoří katastrální hranici mezi okresy Praha-západ a Beroun a jeho vody se vlévají nedaleko Srbska do řeky Berounky. Délka toku je 61 km a plocha povodí 271 km². Průměrný spád toku je 4,4 metru na kilometr a u ústí byl naměřen průměrný průtok 0,53 m³ za vteřinu.

Kalivodův (Kopřivův) Mlýn (Unhošť čp. 171) - leží v horním toku Černého potoka. V první polovině 18. století archivní prameny připomínají mlynáře Víta Kalivodu a o několik let později, roku 1750, se na mlýně uvádí jako vdova jeho žena Kateřina se synem Janem. Nový název "Kopřivův Mlýn" se objevuje mnohem později - v poslední čtvrti 19. stol. (od r. 1876) mlýn vlastnili Josef a Marie Kopřivovi. Jejich potomci mlýn prodali v roce 1927. V r. 1930 mlýn koupí připojili Urbanové ke svému pivovaru a sloužil jako ubytovna pro pivovarské dělníky. V prvních letech německé okupace se stavení mlýna stalo svědkem schůzek členů ilegální odbojové skupiny, která byla prozrazena a její členové v r. 1941 zatčeni a odvezeni do koncentračního tábora Mathausen, kde většina z nich našla smrt.

Suchý (Bozděchův) mlýn (Unhošť čp. 172) - koncem 17. stol. vlastnila mlýn obec unhošťská, po r. 1870 se zde objevují Bozděchové, do jejichž rodu patřil známý dramaturg Prozatímního divadla v Praze Eduard Bozděch (1841-1889) a Ludmila Bozděchová, osobní sekretářka cestovatele Emila Holuba v Africe, první žena zaměstnaná v tehdejším Rakousku-Uhersku jako poštovní úřednice. V letech 1893-1900 zde pobývala na letním bytě Renáta Tyršová, vdova po zakladateli Sokola Dr. M. Tyršovi, se svojí matkou Kateřinou Fügnerovou.

Nový mlýn (Unhošť čp. 175) - mlýn je v archivních pramenech často veden pod jménem "Nebeský". První doložená písemná zpráva je z r. 1636, kdy jeho majitelkou byla Sybila Polyxena Elznicová, roz. Čejková z Olbramovic. V r. 1887 byl ve mlýně zřízen na mletí nový parní stroj na posílení vodního pohonu. Zdejší údolí se stalo námětem pro malíře, pozdějšího národního umělce Cyrila Boudu, který zde zkraje 40. let 20. stol. m. j. namaloval obraz - olej na dřevě s označením "Nový mlýn". V současné době, od r. 1966, je mlýn užíván k rekreačním účelům, což dokládá i upravená zahrádka, která je zřízena v původní nádrži, ze které přepadávala voda na mlýnské kolo.

Markův-Bočkův mlýn (Unhošť čp. 176) - mlýn nese jméno po známé mlynářské, v 17. stol. v Unhošti velmi vážené, rodině Markově (Jiří Marek byl městským písařem a v r. 1659 dokonce primasem v Unhošti). Mlýn byl původně označován "Pod Berounským brodem" nebo "Podhorský". Od r. 1863 ho drží členové rodiny Bočkovy. Mlelo se zde až do r. 1951. Dnes zašlou mlynářskou slávu připomíná - díky panu Karlu Bočkovi - zde příležitostně instalované dřevěné mlýnské kolo, které se "ukázkově" k radosti kolemjdoucích točí. Turbína a zařízení mlýna jsou provozuschopné, ale nevyužívané (málo vody, nerentabilní provoz,...). Zájemci o historii mlynářství mohou navštívit soukromou sbírku v rodinném domě p. Karla Bočka, Unhošť, Pivovarská čp. 323. Otevřeno každou sobotu a neděli v květnu - říjnu od 9 do 12 hodin.
Na skalce nedaleko mlýna byla 21.12.1993 vyhlášena "Přírodní památka Markův mlýn" - lokalita o rozloze 0,1302 ha v nadmořské výšce 320-325 m. Na většině území jsou zastoupena společenstva sklaních stepí. Nejvýznamnější druhy - koniklec luční český, křivatec český, sesel sivý, smělek štíhlý, chrpa chlumní. Při okrajích lokality rostou keře - např. řešeták počistivý, líska obecná, brslen evropský.

bývalý Hořejší Podkozský mlýn (Ptice) - nejstarší zjištěná zpráva pochází z r. 1618, kdy zde mlel mlynář Jiřík Landa. O dva roky později měl mlýn zpustnout. K jeho obnovení došlo v r. 1633. V blízkosti mlýna byl rybník Nadýmáček. Nezjištěno, kdy se ze mlýna stala Myslivna v Dolním Podkozí a nakonec, již v naší době, rekreační středisko Relax.

Fajmanův mlýn (Ptice) - v historických pramenech je uváděn jako "Dolejší Podkozský mlýn". Jeho majitelem měl být od r. 1592 mlynář Tomáš, který ho v uváděném roce koupil od Jana Součka za 600 kop. Později ho zdědil Tomášův syn Jan. Nad Dolejším mlýnem býval rybník Podkozský.

Červený mlýn (Unhošť čp. 177) - dochované zprávy pochází ze 17. stol., kdy se jeho majitelem stal Vilém Albrecht Krakovský z Kolovrat, prezident české komory a posléze nejvyšší hofmistr. Od konce 18. stol. byl mlýn pronajímán (manželé Svaškovi, Varvažovští, Protivovi a další). Od r. 1915 zde mleli příslušníci rodiny Hošnovy. V současné době je stávajícími vlastníky užíván k rekreačním účelům.

Dědkův mlýn (Unhošť čp. 178) - mlýn je pojmenován po mlynáři Martinu Dědkovi, jinak také zvaném Suchý mlynář, o kterém se písemné zprávy zmiňují v první polovině 18. stol. Po r. 1989 zchátralé stavení mlýna změnilo nejen svoji podobu (postupně je opravováno), ale i svůj účel. Dnes e v tomto objektu vyrábějí housle. V minulosti byl mlýn také nazýván Křížový.

Kyšický (Šmidův) mlýn (Chýňava) - nejstarší zjištěný zápis o tomto mlýnu pochází z r. 1854, kdy zde již hospodařili členové rodu Trejbalova. V r. 1898 nemovitost kupují manželé Václav a Marie Šmídovi. Po tři generace členové tohoto rodu mleli ve svém mlýně, až v r. 1928 zde vypukl požár, který zničil prakticky celou usedlost. Přestože majitelé postupně obnovili jak nemovitost, tak i hospodářské budovy, mlít se zde ji nezačalo. Z mlýna se stal statek s penzionátem, který v létě pravidelně hostil návštěvníky z Prahy. Podoba objektu se od r. 1928 nezměnila, stejně jako se nezměnilo ani jeho okolí - objekt leží na samotě, stranou od jiných nemovitostí, v lukách, na kraji lesa.

Proškův mlýn (Poteplí) - strohé písemné zprávy o existenci mlýny jsou z 15. stol. Od r. 1548 byl majetkem pánů Bezdružických z Kolovrat, potom Hrzána z Harasova a dalších. Mezi nejznámější nájemce patřili mlynáři Kašpar Votava, Jan a Matěj Svaškové a další. V době třicetileté války měl být mlýn vypálen. Od r. 1892 je s mlýnem spojen rod Prošků, jehož členové objekt mlýna užívají k rekreačním účelům do dnešní doby. Přestalo se zde mlít na začátku II. světové války. Mlýn je rodištěm Ing. Josefa Proška (nar. 1890), který byl hudebně a výtvarně nadaný. V r. 1913 dostal místo architekta při vládním úřadě v Makedonii, odkud přátele upozorňoval, že dojde "k veliké válce evropské". Po vypuknutí války v r. 1914 vstoupil jako legionář do srbské armády, se kterou prodělal balkánský ústup a potom bojoval na soluňské frontě. Za statečnost byl vyznamenán válečným křížem. S podlomeným zdravím se vrátil domů, zemřel 6.3.1923 a byl pochován v Unhošti.

Žlábek (Bratronice) - poutní místo uprostřed lesů. Podle pověsti zdejší kapličku nechali postavit r. 1649 manželé Anna a Jiří Pěnkavovi (purkmistr města Unhoště) jako poděkování blahoslavené Panně Marii za uzdravení jejich desetileté dcery Sabiny, která v době, když se ve zdejších lesích ukrývali před cizáckými vojsky oslepla. Po r. 1989 se obnovila tradice konání zdejších poutí - vždy v neděli o Hodu Božím svatodušním o 15. hodině. V období let 1999-2000 byla žlábecká kaplička opravena, když prostředky na opravu sloučily město Unhošť, obce Horní Bezděkov, Malé Kyšice a Bratronice. Naproti kapličce, v lesním houští, se tyčí vysoký dřevěný kříž s ukřižovaným Kristem.

Mostecký mlýn (Bratronice) - mlýn nese název podle dnes již nepoužívaného klenutého mostu přes Kačák, který byl nahrazen mostem při stavbě nové silnice. Přestože historie mlýna je podstatně starší, podařilo se pouze zjistit, že nejstaršími doloženými vlastníky byli r. 1872 manželé Václav a Barbora Bůžkovi. Stávající silnice vyřadila z provozu nejen původní most, ale zlikvidovala také mlýnský náhon, vantroky a tím i stavidlo. Původní vzhled mlýnského stavení nenávratně zničil požár v šedesátých letech, takže z původního mlýna zůstalo snad jen to pojmenování. Po r. 1969 bylo stavení předáno k rekreačním účelům.

Roučmídův (Podlipský) mlýn (samota na Roučmídě) - mlýn se nesprávně nazývá Roučmídův a to i přes skutečnost, že žádnému Roučmídovi nikdy nepatřil, ani žádný mlynář Roučmída zde nemlel. Podle pověsti se zde - na samotě v hlubokých lesích - měly vyrábět ve zdejší rourovně (Rohrschmiede) dělové hlavně. Za husitských válek prý si sem sedláci nosili cepy, kosy a sudlice k okování. Bratronická kronika připomíná samotu, dnes začleněnou do kolonie rekreačních chat, jako místo s vodním hamrem a kovárnou. Podle jiné pověsti kovárna měla sloužit pro Valdštejnskou zbrojní manufakturu v Nižboru a její zaměstnanci byli místními obyvateli zkomoleně nazýváni "rotšmídi". Toto označení postupem času přešlo na celou lokalitu, což dokládá i podobný zápis v pozemkové knize: "Rohršmídský mlýn". Bezpečně víme, že v tomto jihovýchodním cípu bratronického katastrálního území mlýn stál v 18. stol., kdy v jeho blízkosti rostla mohutná lípa, proto se kolem r. 1795, kdy byl vlastníkem mlýna Jan Hlavsa, mlýnu říkalo "Podlipský". Lípa dnes již neexistuje, původní název byl vystřídán názvem "Roučmída" nebo "Na Roučmídě". V roce 1974 polorozbořenou usedlost koupil tehdejší ONV - Okresní správa požární ochrany a na místě původního mlýna si "požárníci" vybudovali moderní školící a výcvikové středisko. K původnímu mlýnu se váže událost ze 7.5.1918, kterou vzpomíná Antonín Zápotocký ve své knize Rudá záře nad Kladnem. Tehdy od mlýna k mlýnu putovali skupiny hladových lidí a snažily se vyměnit poslední své věci za potraviny. Do jedné takové skupiny bylo z objektu mlýna na Roučmídě vystřeleno, kde byl byl bratrem zdejšího mlynáře Vilémem Hofmanem smrtelně zraněn mladý dělník Václav Holeček z Rozdělova.  

na hlavní stránku